Takže ráno vstávat ve čtyři ráno nebylo zrovna snadné, vzhledem k tomu, že jsme šli spát až po půlnoci, ale co se dá dělat, když chceme cestovat, musíme i být schopní vstát. Dali jsme všechno dohromady, dobalili poslední věci a už v 5:45 na nás před domem čekal Bob, který nás odvezl na autobus do Washingtonu, kde jsme měli sraz s kluky, ale hlavně jsme odsud měli odjezd směr New York. Autobus přijel o trošku později, ale bylo tam celkem dost lidí, takže nás to nechávalo chladné. Když přijel, tak bylo příjemné zjištění, že budeme mít po celou cestu k dispozici WI-FI, záchod a kdo chtěl, tak si mohl vzít pití. Autobus jel přímo k metru Times Square a cesta trvala přes pět hodin, protože jsme na začátku cesty byli chvilku v koloně. Autobus nás vyšel na 33 dolarů a provozovala ho společnost Bestbus.
Když jsme dorazili do New Yorku, kde bylo 37 stupňů, tak to byla rána, protože autobus byl samozřejmě klimatizovaný. Vzhledem k tomu, že nás vyhodili přímo na metru, tak jsme nemuseli nikam moc tahat kufry. I když to i tak bylo náročné. Linda měla dva kufry, batoh. David to samé, akorát bez batohu. Já jsem měla jeden kufr, sportovní tašku, batoh, tašku s foťákem. Kluci naštěstí měli každý po jednom kufru, tak nám hodně pomohli. Ale cesta byla z Times Square na stanici, kde stavěli vlaky. Odtamtud jsme jeli za Lindy tetou, u které jsme si nechali velké kufry, což nám pomohlo opravdu hodně. Dokonce nám pomohla i s nákupem lístků na vlak směr letiště, kde jsme si měli půjčit auto. Museli jsme dvakrát přestupovat na vlak a nakonec na linku, která vede přímo na letiště JFK. Když jsme se tam konečně dostali, tak jsme šli do autopůjčovny Alamo, kterou si každý hrozně vychvaloval. Měli jsme předem udělanou rezervaci na auto Ford Fusion a celkové půjčovné mělo být asi 800 dolarů. Vzhledem k podmínce, že v Americe se řidiči pod 25 let počítají jako rizikový, tak pojištění na ně je opravdu drahé. Takže když se do ceny započetli tři řidiči pod dvacet pět let a daně, tak jsme se vyšplhali s cenou na 1300 dolarů. Ale pořád lepší než cestovat veřejnou dopravou. Takže jsme auto vzali. Hned, co jsme vyšli z autopůjčovny, tak si nás převzala jiná zaměstnankyně Alama a že naše auto nemá, tak nám nabídla velké červené SUV značky Nissan. Už od začátku jsme byli nadšení, ale vedle stála krásná černá Mazda, která se nám zamlouvala ještě více a tak nám jí paní nabídla taky. Auta jsme srovnali hlavně, co se týká místa, a rozhodli se pro Mazdu. Později se rozhodnutí ukázalo jako dobré rozhodnutí, protože jsme před sebou měli šestnáct hodin jízdy směr Atlanta.
Během noci jsme zastavili celkově asi dvakrát nebo třikrát, aby se kluci vystřídali v řízení nebo abychom natankovali benzín. Přece jen jsou nádrže v Americe o trošku menší, a ujeli jsme opravdu dlouhou vzdálenost. Během noci jsme se hodně střídali, buď spal jen někdo, někdy všichni kromě řidiče, ale byly i chvíle, kdy jsme byli vzhůru všichni. Cesta utekla jako voda.
Ráno řídil Vojta, když už jsme měli dojezd do Atlanty asi dva kilometry, tak jsme se dohodli, že zastavíme někde na snídani. Ale protože byl opravdu vydatný déšť, tak jsme to pořád oddalovali. Nakonec jsme se prostě rozhodli, že sjedeme na určitém sjezdu a tam zajdeme do restaurace, která je vyloženě zaměřená na snídaně a jmenuje se Waffle house. Tam jsme taky zjistili, že nám nejde zamykat kufr. Že se automaticky zamkne celé auto, ale kufr prostě ne. Kluci to řešili na parkovišti snad patnáct minut. Nakonec se dohodli, že přeparkují auto tak, abychom na něj viděli. Během snídaně jsme řešili, co teda budeme dělat. Linda našla, že nejbližší pobočka naší půjčovny je osmnáct minut od místa, kde jsme právě byli. Tak jsme řekli, že tam pojedeme auto vyměnit, že si nemůžeme dovolit mít rozbité zamykání kufru. Ještě než jsme vyrazili na cestu, tak jsme se všichni připravovali a chtěli jsme se s Lindou převléct. Jenže kufr najednou prostě nešel otevřít. Tak jsem to šla říct klukům a ty, že to není možné, že kufr je prostě otevřený. Poté přišel i Vojta a taky mu to nešlo. Za chviličku přišel Libor a jemu to najednou šlo naprosto bez problému.
Když jsme přijeli na pobočku půjčovny, tak nás obsluhovala paní, která řekla, že naše auto je tak dělané, že rozbité není a nevymění nám ho. Že když jsme si auto půjčili na letišti, tak si ho tam máme i vyměnit. Takže nám neochotně našla adresu a my jsme zase jeli na další pobočku autopůjčovny, která byla tentokrát na letišti v Atlantě. Trošku jsme bloudili, protože jsme si úplně neporozuměli s navigací. A hlavně vjezd do garáží Alama je překřížený retardérem s ostny. Samozřejmě nikdo neměl v plánu rozpíchat pneumatiky našeho auta, tak jsme pořád jezdili po letišti a hledali vjezd. Nakonec nám jeden pán řekl, že přes to můžeme přejet, že se nic nestane. Nikdo tomu moc nevěřil, ale nebylo na výběr, tak jsme to přejeli a světe div se, pán měl pravdu. Na pobočce na letišti nás obsluhovala další paní, která nám vysvětlila, že se kufr automaticky odemyká ve chvíli, kdy jsou poblíž klíčky od auta. Takže jsme strávli zhruba dvě hodiny zbytečným cestováním. Ale aspoň mámě jistotu. Mimochodem nabídla nám výměnu auta, ale protože jsme si zvykli na velké pohodlné auto, tak se nám ho vůbec pustit nechtělo a proto žádná výměna nenastala.
Z letiště jsme vyrazili rovnou na benzínovou pumpu, protože nám zase došel benzín. Díky navigaci jsme zase trošku bloudili, ale nakonec jsme se i na benzínovou pumpu dostali. Z té jsme konečně vyrazili do World of Coca-Cola do kterého jsem se těšila celou dobu. Ani jsme nevěděli, co nás bude čekat, ale od začátku bylo jasné, že to bude bomba.
Auto jsme nechali na veřejném parkování na 10 dolarů na osm hodin a šli jsme do Coca-coly. Vstupenka na osobu stála 16 dolarů a skupina se prý počítá od dvaceti pěti osob a výše, takže jsme žádnou skupinovou slevu bohužel nedostali. U vstupu čekala skupinka provaděčů a pár lidí, kteří čekali na něco a my vlastně ani nevěděli na co. Ve vstupní části byly všude krásně vyřezané láhve od Coca-coly a obrazovky s reklamou. Taky bylo přichystané odpočítávadlo a v za pár minut mělo začít další představení. Tak jsme čekali a nakonec jsme se dostali do další místnosti, kde byla historie coca-coly. Průvodce nám vyprávěl různé informace a poté nás zavedl do kina, kde jsme koukali na něco jako dlouho reklamu na štěstí. Bylo to fakt krásný a musím říct, že se mi dlouhá žádná reklama tak nelíbila. Ale to každý ví, že reklamy od Coca-coly jsou propracované. Mohli jsme taky navštívit spousty dalších věcí, které se týkaly coly. Ochutnali jsme spoustu příchutí všech různých podznaček a bylo to celkově děsně super.
Poté jsme zašli do Olympijského parku a vyrazili hledat náš hotel. Navigace opět nezklamala a přivezla nás k něčemu, co vypadalo jako opuštěný karavany. Všichni začali mít strach, že tady opravdu budeme bydlet. Ale našla se nějaká malá chybička v navigaci a jeli jsme ještě o kousek jinam. Nakonec bydlíme v celkem hezkém hotelu. Máme tady jednu královsky velkou postel pro dvě osoby, rozkládací gauč pro další dvě osoby a přistýlku, která je velká asi jako 75% celého gauče. Takže na jednu noc skvělé bydlení.
