Měli jsme zarezervovaný byt v Brooklynu, který měl skvělý reference na airbnb, kde jsme si ho zarezervovali. Když jsme projížděli a viděli čtvrtě, které byly pár minut od našeho bytu, tak jsme si říkali, že tady něco nesedí. Mimochodem čtvrť Brooklyn je známá tím, že je plná černochů. A je to fakt pravda. Já jsem tohle vůbec nevěděla, protože kdyby ano, tak si určitě nevyberu byt zrovna tady. Jako perlička je to, že New York je rozdělený na část bezpečnou a nebezpečnou. A my jsme bydleli na pomezí. Ale bylo celkem vidět to, že je to hodně na pomezí, hlavně v noci. Libor s Vojtou jeli vrátit auto a měli se vrátit. Jenže Linda zadala adresu bytu, ale už se nepodívala, že je poslala do jiné části New Yorku. Kluci bezmyšlenkovitě vyrazili a po hodině volají a říkají, že jim přijde, že jsou někde jinde. Byli na Long Islandu. Takže jsme se domluvili, že se sejdeme na Times Square. Od nás od bytu jelo metro přímo, jedna cesta vyšla na tři dolary a trvala padesát minut. Čím blíž jsme byli k centru, tím víc bílých lidí jsme potkali. Pak jsme vylezli a byli jsme na tak slavném Times Square. Samozřejmě nechyběla miliarda turistů, postaviček z filmů, s kterými se lidi fotili a všude byli obchůdky plné památečních předmětů na New York - předražených věcí.  Najedli jsme se jako Američani v mekáči za dva dolary a šli jsme si projít Times Square. Po nějaké době se dokonce i objevili kluci a tak jsme to tak prošli společně. S Lindou jsme si nechaly nakreslit karikatury za 5 dolarů, které nám sice moc podobné nejsou, ale je to památka. Navíc za těch pět dolarů. Poté jsme dojeli do naší čtvrti a nestačili jsme se divit, jak nebezpečně vypadala. Obzvlášť, když nás ještě prodavač upozornil na to, ať uklidíme foťák tak, aby rozhodně nebylo nikde vidět, že ho máme.

Druhý den jsme měli v plánu projít celý horní Manhattan. Takže jsme jeli metrem až do Central Parku, kde jsme si koupili oběd a chvilku si hodili odpočinek. Po nějaké době jsme vyrazili na cestu a doufali, že jdeme správným směrem. Pro orientaci přes New York jsme používali většinou google maps, takže bez internetu se v Americe opravdu žít nedá. Chvíli jsme šli přes Central park a pak jsme přešli na 5. Avenue, která je známá tím, že je plná obchodů. Je to neuvěřitelně dlouhá ulice, takže jsme šli minimálně hodinu. Poté jsme se přiblížili k části, která už byla plná obchodů, a tou jsme šli několik dalších hodin, protože se ve Vojtovi probudilo nakupovací zvíře a tak odcházel s plnýma rukama. Další zastávkou naší procházky po horním Manhattanu bylo nádraží, které je hodně známé z filmu a jmenuje se Grand Central. Bylo to nejkrásnější nádraží, které jsem kdy v životě viděla. Opravdu hezčí už asi neuvidím. Nakonec jsme se šli podívat k Empire State Building, které je asi nejznámější z celého New Yorku, hned po Soše Svobody. Byl krásně osvícený, ale nahoru jsme nevyjeli, protože jsme nechtěli dávat třicet dolarů, když je z něj vidět jen jedna část města. Další možnost, jak vidět New York je Rockefelerovo centrum, ale tam může člověk být jen 15 minut, ale údajně to za ten pohled stojí. My jsme nakonec nevyužili ani jednu možnost. Prošli jsme zase přes Times Square a jeli domů. Byli jsme unavení, jak malé děti.

Třetí den v New Yorku jsme měli v plánu dolní Manhattan. Začali jsme památníkem na dvojčata, respektive na 11. září. Myslela jsem, že mě to místo vezme za srdce, ale spíš mi přišlo hrozný, jak všichni na té tragédii snaží vydělat. Do muzea byla taková fronta, že bychom čekali celý den. Takže jsme se rozhodli, že půjdeme na Brooklyn bridge. Pravděpodobně nejznámější most z New Yorku. Lidí tam bylo požehnaně. Ale moc se nám líbilo, že byla cesta rozdělená pro cyklisty a chodce. David se vyfotil s paní policistkou a mazali jsme o kousek dál. Další zastávka - China Town. Prý se musíme najíst právě tady. Bohužel celá China Town děsně smrděla. Takže jsme šli do úplně první noodlárny, dali jsme si něco, co vypadalo dobře, a jedli. Zase taková pecka to nebyla, ale stálo to málo peněz. Protože jsme byli celkem unavení, tak jsme využívali i metro. Taky proto, abychom utratili peníze, které jsme měli nahrané na metrocard. Dojeli jsme na WallStreet, prošli se a hledali býka, který je slavnou atrakcí. Když jsme ho konečně našli, tak byla zase velká fronta, takže jsme si sedli do parku vedle a odpočívali. Protože jsme ještě naposledy chtěli vidět Times Square, tak jsme jeli zase metrem na 5. Avenue a prošli to tam až na Times Square. Kupodivu tam bylo víc lidí než přes víkend, ale nebyli tam umělci, kteří sprejovali nádherné obrazy. Škoda, protože si je kluci chtěli pořídit. Večer jsme si ještě koupili pizzu od Papa John’s a koupili si víno a náležitě oslavili poslední noc v NY.

Po strašně moc hodinách v autě jsme se rozhodli, že si po cestě ještě uděláme jednu zastávku. A to právě ve Philadelphii, protože je tohle město proslavené díky Rockymu. Při vjezdu do města jsme byli až, dá se říct v šoku, jak strašně ošklivé město to je. Všude špinavé cihlové domy, bloky domů, odpadky na ulici. Naprosté zklamání. Florida v tomhle byla o dost lepší. Zajeli jsme do centra Philadelphie a zaparkovali jsme auto zase na placeném parkovišti. Tentokrát asi 1.25 dolarů za hodinu stání. To mají v Americe celkem vymyšlené. Každé parkovací místo má svůj stojan, kam se dají peníze a on odpočítává minuty, jak dlouho ještě můžeme na tom daném místě stát. Vzhledem k tomu, že se točil zrovna nějaký film, tak jsme museli celkem obcházet část města, abychom se vůbec dostali ke slavným Rockyho schodům. Kousek vedle nich byla i jeho socha, u které se každý chtěl vyfotit. Dokonce tam stál i pán, kterému jste mohli půjčit foťák a on vás vyfotil, pravděpodobně jen za tip. My jsme to nevyužili, tak nemůžu napsat přesně. Pak jsme došli ke schodům, které si kluci dvakrát vyběhli. Poté jsme je všichni společně vyšli, podívali se v okolí, taky na krásný výhled na Philadelphii. A zase jsme vyrazili k autu, protože se hodina blížila ke konci. Taky jsme chtěli ještě navštívit záchod, a že zkusíme benzínku. No, kluci jí využili a my s Lindou jsme se toho vzdaly. Protože byl opravdu nechutný záchod. A tak jsme vyrazili směr New York.

Když jsme se ráno vylodili, tak nás čekalo nemilé překvapení v podobě ošklivého počasí a neustále posilujícího se deště. Ale auto jsme měli zaparkované pod střechou a cesta k němu vedla taky pod střechou, tak jsme moc nezmokli. Přeházeli jsme věci v kufru, dali tam zbytek všeho a vyrazili směr Miami. Tři hodiny cesty z Orlanda, Myslím, že jsme najeli na jednu silnici a jeli zase pořád rovně, jak už to tak bývá po cestách na Floridě. Po cestě se nám střídal déšť silný, slabý a bezdeštno. Celou dobu jsme moc nevěděli, co teda vlastně budeme v Miami dělat, když je takovéhle počasí. Takže jsme hodili do navigace Outlet Mall. Když už jsme se blížili, tak se najednou celkem rozjasnilo a tak jsme přehodili do navigace Miami beach. Kdyby bylo počasí ještě o trošku hezčí, pláž by byla překrásná. Bohužel poté, co jsme viděli Bahamy, tak nám žádná pláž nebude připadat jako luxusní. Ale Miami beach byla hezká. Taky jsme tam potkali Slováky, kteří s námi pracovali ve Virginii a znali jsme se z párty. Mimochodem na Floridě nejsou tlustí lidé v takovém měřítku jako ve zbytku Ameriky.

Po chvilce na pláži jsme se šli podívat po městě a vyrazili na hotel. Tentokrát jsme měli hotel u letiště, jmenoval se Sunhill nebo něco podobného a byl krásný uvnitř. Fakt jsme měli naprosto skvělé ubytování. Původní cena měla být 25 dolarů na osobu, ale trošku nás natáhli. Asi proto, že Libor odcizil malý ručník. Takže jestli to tak opravdu je, tak nás mini ručník vyšel asi na 30 dolarů. Večer jsme se ještě jeli podívat do největšího obchodního centra, které v Miami je a ještě je specifikováno jako outlet, takže ceny byly přijatelné.

Protože jsme toužili zažít večerní Miami, aniž bychom platili za vstup do klubů, tak jsme vyrazili na hlavní Miami třídu, která třeba mě trošku zklamala. Čekala jsem od toho něco hodně extra a bohužel to byla jen promenáda s obchody, které byly plné cetky s nápisy I love Miami a podobně. Klubů tam ale bylo požehnaně, to se musí nechat. Za parkoviště jsme zaplatili asi 2 dolary na hodinu, protože v Miami se pravděpodobně nedá sehnat parkování zdarma. Ale to možná platí pro všechna města na Floridě.

Ráno jsme museli odjet z hotelu do dvanácti, ale snídaně byly jen do devíti. Takže jsme vstali v půl deváté, dali si snídani a šli zase spát. Nakonec jsme hotel odpustili krátce před dvanáctou a jeli jsme do Palm Beach. Počasí pořád nebylo moc příznivé, ale protože nepršelo, tak jsme chtěli ještě na pláž. Na jednu z našich posledních pláží. Celkově město Palm Beach mě naprosto nadchlo. Podle mě asi nejhezčí město, které jsme za naše cestování poznali. Určitě lepší než New York. Ano, je to tak. Palm beach bylo naprosto perfektní ve všem. Krásná pláž, krásné město a naprosto nádherné palmy všude. Jestli se někdy vrátím na Floridu, určitě si tam zajedu zase. Taky na pláži bylo spousta krásných mušliček. Do moře jsme už nelezli, protože nás čekalo přes dvacet hodin v autě a sprchy v nedohlednu. ale vzhledem k počtu vyplavených medúz na pláži, bych řekla, že v moři jich bylo nespočetno.

Další zastávkou na cestě do New Yorku byla pláž v Jacksonvillu. Tahle pláž byla hodně specifická tím, že byl na ní tvrdý písek a nepřipomínala jedinou pláž z těch všech, které jsme tady viděli. Byla šíleně dlouhá, lidi na ní běhali, venčili psi, chodili jen tak se projít večer. Prostě atmosféra neuvěřitelná. My jsme stavěli kolem sedmé, ve chvíli, kdy byl západ slunce. Bohužel sluníčko bylo na druhé straně, tak jsme se nedočkali západu slunce za oceánem. Ale rozhodně tahle zastávka stála za to. Taky jsme chtěli vidět noční Jacksonville, protože na obrázcích vypadalo skvěle, ale ve skutečnosti to taková paráda nebyla. Pak už jsme jen jeli a jeli a jeli.

Je to věc, kterou bych rozhodně doporučila zažít každému, kdo jede na program Work and Travel a nebo chce cestovat po státech. Doslova za pár dolarů se dostane člověku neuvěřitelného luxusu. My jsme za cruise platili 267 dolarů a kupovali jsme jí už v červenci, aby se náhodou nestalo, že jediný termín, který nám vyhovuje, už není. Bylo s tím docela hodně zařizování, protože u společnosti Carnival (nevím, jak to mají ostatní společnosti), musí být každému minimálně 21 let a když není, tak je podmínka, že ve stejné kajutě bude bydlet někdo nad 25 let. Problém byl hlavně v tom, že nejstarší osobě z naší party je 23 a pak jsme měli Lindu a Libora, kterým bylo tehdy ještě dvacet. Tudíž nebyla možná normální objednávka přes internet. Takže jsme museli shánět e-mail na zaměstnankyni, která by nám s tím pomohla. Nakonec po milionů telefonátů, to dobře dopadlo a my jsme věděli, že pojedeme na Bahamy.

Později se ukázalo, že to tímhle papírováním a obvoláváním nekončí, a ještě bylo potřeba vyplnit spoustu věcí na internetu. Ale i to jsme zvládli a v neděli 13. září jsme přijeli do přístavu Port Canaveral, kde už na nás čekala naše loď s názvem Sensation. Tahle loď patří mezi menší lodi, protože je to jen pěti denní zájezd. Ale i přesto jsme měli neuvěřitelný počet všeho. Veškeré jídlo bylo all inclusive, protože Američani jsou zřejmě vybíraví, tak tam bylo od každého něco. Mohli jsme si vybrat přes burgery, pizzu, švédské stoly, sendviče, bagely, ovoce, zelenina až nevím, co všechno. Ale i přesto byly nejlepší večeře. V luxusní jídelně nám podávali číšníci vždy tři chody, a když to někomu nestačilo, tak občas čtyři. Na výběr bylo vždy menu každodenní a speciální pro ten den. Už první večeři jsem jako předkrm zvolila kachnu, což byly plátky kachny, nudle, pomeranč a koření. Vynikající, lepší předkrm už jsem neměla. K hlavnímu chodu byl obvykle steak, protože mě nic jiného nezaujalo. Ale kluci ochutnali i aligátora a humra. A na závěr sladká tečka, která nikdy neměla chybu. Celou dobu nás obsluhovali dva číšníci, kteří si i pamatovali naše jména a oslovovali nás tak. Na každé cruise je jeden večer speciální v tom, že je nařízený dresscode a i jídlo je trošku honosnější.

Co se týká nealka a alka na cruise, tak jsou možné nakoupit různé balíčky. My jsme zvolili balíček asi za 27 dolarů na všechny dny a to zahrnovalo veškeré nealkoholické drinky zdarma, jediné omezení bylo to, že jsem si mohla brát jeden každých pět minut, aby náhodou si z celé skupiny nekoupil jen jeden balíček a nepili na něj všichni. Poté se dají pořídit balíčky alkoholické a ty jsou za 200 dolarů na celý zájezd. Co nám přišlo dost drahé, a tak jsme se zařídili po svém. Na cruise vám prohledají kufry, jestli něco nepašujete, ale když přelijete vodku do lahve od ústní vody a přidáte potravinářské barvivo, tak si nikdo ani nevšimne, že s sebou máte alkohol. Takže jsme takhle propašovali 6 litrů vodky.

S internetem na lodi je to docela nic moc, protože signál nikdo nechytne a jejich balíčky jsou dost chytře vymyšlené. Nejlevnější je za 5 dolarů na den a obsahuje možnost jít jen na facebook, instagram, snapchat a nejvíc používané aplikace v USA. Upřímně si moc nepamatuju, kolik stály ostatní balíčky, ale třeba abych mohla jít na skype, tak jsem si musela zaplatit premium a ten stál snad 30 dolarů na den, což je šílené.

Ještě se vám pokusí sebrat každému dvanáct dolarů na den a dížka, ale dá se říct, že chcete dát peníze jen tomu, kdo vás opravdu obsluhoval a tyhle peníze vám z účtu neodečtou. 

Když vycházíte z lodi, musíte projít imigrační kontrolou, stejně jako při jakémkoliv vstupu do USA. Libor si s sebou nevzal DS, což je nejdůležitější dokument k našemu J1 vízu a stejně ho po chvilce řečí, do států pustili. Nám bylo řečeno, že si máme zařídit ESTU, aby nás pustili zpět, ale tu po nás nikdo nechtěl. Ještě, že stále jen 14 dolarů.

Parkování v přístavu se dá pořídit za 75 dolarů na auto na celou dobu zájezdu, což není až tak strašné, protože bylo parkoviště pořád střežené. A my jsme byli rádi, že se nemusíme o naše vypůjčené auto strachovat.

Už jen ten název a představa, že se podívám na Bahamy, je pro mě splněný sen. Posledních čtrnáct dní jsme se koukali na počasí a vypadalo dost nepříznivě, oba dva dny bouřky, déšť a hnus. To nás trošku děsilo, ale přesto jsme doufali, že počasí vyjde alespoň trošku. Plán cesty byl Freeport v úterý a Nassau ve středu. Na lodi jsme dostali tip, že pláž na Freeportu za nic nestojí a nemáme tam jezdit taxíkem. Ale přece nepojedeme na Bahamy, abychom chodili po ošklivých obchůdcích. Takže jsme zaplatili každý sedm dolarů cestou tam a cestou zpátky a vezli jsme se, stejně jako 99% lidí z lodi, taxíkem na pláž. Po cestě jsme byli udivení, že se na Bahamách jezdí vlevo, ale vzhledem k tomu, že dříve patřily pod Velkou Británii, tak se není čemu divit. Taky musím podotknout, že se zdejší obyvatelé živí hlavně turismem. Když se vyjede mimo turistickou oblast, okamžitě na první pohled je poznat, že tam vládne šílená chudoba. Všechny domy rozbité, staré, ošklivé. Fakt kdyby Bahamy neměly tak krásné pláže a moře, tak to za návštěvu určitě nestojí. Když jsme přijeli na pláž, tak jsme museli ještě zaplatit poplatek 3 dolary na osobu jako vstupné, v ceně byla Wi-Fi free, což se pro závisláky na internetu vždycky hodí. Nicméně 90% času jsme strávili ve vodě, protože byla nádherně teplá a téměř průzračná. Voda na pláži vyšla na jeden dolar, a protože se zde neplatí daně, tak to byla konečná cena. Přijatelná cena.

Nassau pláž. Pokyn zněl jasně, jít pěšky k žábě, zahnout doprava, jít nahoru, u Hiltonu zahnout a jít kolem baru až na pláž Tiki Bikini. Zní to celkem jednoduše, ale vzhledem k tomu, že jsme Hilton nepotkali, tak jsme zašli až na místa, která normální turista na Bahamách určitě nenavštíví. Respektive určitě navštívit nechce. Jak jsem psala, šílená chudoba, špína a ošklivost. Tak jsme se zeptali, kam máme jít a vrátili jsme se. Po nějaké době jsme na pláž opravdu došli. Voda byla sice krásná, wi-fi zase zdarma, ale když jedu na Bahamy, tak rozhodně nemám v plánu ležet na pláži, která je po čtyřech metrech ohraničená panely a je v přístavu. Takže jsme využili wi-fi free a našli si nejlepší pláže na Nassau, což je mimochodem i hlavní město Baham. Jako nejlépe hodnocená pláž, vyšla pláž Cabbage beach, takže jsme zabalili věci, vyšli na hlavní třídu a našli taxíka. Za 4 dolary nás pán dovezl na ráj na zemi. Nutno podotknout, že fotky nejsou zdaleka tak krásné, jak to bylo ve skutečnosti. Ale i přesto jsou krásné. A protože jsme si chtěli den pořádně užít, tak jsme si i vysmlouvali půjčení vodního skútru - za 80 dolarů na 45 minut a vystřídalo se nás všech pět. Byl to neuvěřitelný zážitek a přála bych to zažít každému.

Po pláži jsme vyrazili ještě na hlavní třídu, kde jsme chtěli koupit nějaké věci na památku a to nás celkem zklamalo.  

Když jsme se ráno s Lindou probudily v našem hotelu, tak jsem celkem byla ráda, že jsme tu noc přežily. Pokoj byl totiž plný všelijakých zvířátek - i ještěrka s námi spala na pokoji. V ceně pokoje jsme měly snídani, což jsme ocenily, protože jsme alespoň neutrácely dalších osm dolarů za jídlo někde. Bohužel co se snídaně týče, tak katastrofa. Na výběr většina věcí jen sladká (muffiny, vafle) a k tomu jediná možnost vajíčka na tvrdo. A pití, samozřejmě postmix a ještě hnusné. Ale tak bylo to víceméně zadarmo, tak přece to nesníme. Protože po snídani jsme čekaly celkem dlouho na kluky, kteří spali u pána z Couchsurfingu, tak jsme se rozhodly, že vyfénujeme plavky, aby nám nezplesnivěly. Bohužel i přes naši velkou snahu, plavky pěkně zatuhly. Když přijeli konečně kluci, tak jsme vyrazili do nějakého parku. O tomhle parku jsme slyšeli hodně, že je to adrenalin, protože se půjčíte kanoje a jedete na řeku, kde žijí aligátoři a ostatní zvířata.

Je hlavně zvláštní ta změna, jedeme po normální silnici mezi domy a najednou brána, kde nás zastaví pán, řekne si o šest dolarů za vjezd auta a najednou jsme v parku, který vypadá jak divočina. Respektive, který je divočina. Po zaparkování jsme vyrazili k jezeru, které bylo propojeno s řekou, ale zabezpečeno sítí, aby se tam náhodou nějaké zvíře nedostalo. Nicméně všude stejně byly nápisy, že se zvíře dostat do vody může, plavání na vlastní nebezpečí a klasicky „No lifeguard on duty“. Jezero bylo nádherně čisté a plné všelijakých kamenů. Díky průzračnosti vody jsme ale každý viděli. Co nebylo úplně příjemné, byla teplota vody. Skoro se mi tam až nechtělo, ale kluci přemluvili. A pak přišla na řadu plavba po řece na kánojích, které jsem se já neúčastnila. Moje představa byla celkem jasná, jak to bude asi vypadat, a tak jsem dobrovolně hlídala věci. Ostatní vyrazili a za 12 dolarů na osobu viděli jednoho malého aligátora a želvu. Takže přesně takhle jsem si to nepředstavovala, nicméně neúčasti nelituji.

Poté jsme měli spoustu času, tak jsme vyrazili na jídlo do restaurace, kde se zaplatí osm dolarů a klasicky „sněz, co můžeš“. A zjistila jsem, že tento typ stravování mi absolutně nevyhovuje.

A poté jsme vyrazili směr DisneyLand. Protože nikdo neměl zájem platit přemrštěné vstupné, tak jsme vyrazli do DownTown. To jsme dostali tip od pána, u kterého kluci bydleli, že je to zadarmo a najdeme tam všechno, co potřebujeme. Taky jsme tam našli úplně vše, co jsme chtěli. Když jsme odjížděli z DisneyLandu, tak byla šílená bouřka. Zataženo všude, vypadalo to, jak konec světa. A jako bonus se mi udělalo špatně, tak jsem pozvracela křoví na parkovišti.

Jeli jsme směr Orlando, a protože jsme s Lidnou vůbec netušily, kde budeme spát, tak Linda zkusila napsat tomu pánovi, u kterého spali kluci, jestli bysme mohly přespat u něj. Napsal, že ano, ale mimochodem má rád značku vína Merlot. Takže jsme se po cestě stavili v ABC a nakoupili vodku na cruise a víno pro pána, abychom u něj mohli spát. Po příjezdu nás vzal na bbq, kde slavil jeden z jeho kamarádů narozeniny. Celá oslava se konala ve společenské místnosti, která měla bazén venku. Nikdo ovšem netušil, že to bude gay party. Úplně jsme se tam necítili dobře, protože to vypadalo, že se přišli vyloženě párovat. Mimo mě a Lindy, tam byla jen jedna další holka. Nicméně nám pomohli s trikem, jak propašovat vodku na cruise. Koupit ústní vodu, vylít, nalít vodku a obarvit potravinářským barvivem. Trik, který naprosto skvěle zafungoval a my jsme měli šest litrů vodky na cruise.

Ráno jsem měla budíček nastavený na osmou. Když jsem otevřela oči a zapnula telefon, tak jsem zjistila, že mám mimo jiné zprávu od našeho hostitele, že nepřijde večer domů a přijde až okolo osmé ráno. Tak jsem se šla umýt, ale doma pořád nikdo nebyl. Chvilku před devátou jsem slyšela, že přichází, ale zrovna jsem se malovala, tak jsem na něj nechtěla vyběhnout na půl namalovaná. Po chvíli přišel a říká, že musí do práce, ať si vezmeme ke snídani palačinky, a že se možná uvidíme v České republice. A tak skončil veškerý kontakt s naším skvělým hostitelem. Ráno ještě dorazili kluci a tak jsme si udělali všichni hromadu palačinek.

Poté jsme vyrazili jasným směrem. Konečně jsme se chtěli dostat na pláž, přece jen jsme na cestování už čtvrtý den a o pláži se nám zatím ani nezdálo. Když nepočítám pláž, kterou navštívili kluci po cestě ke svému hostiteli, která byla pěkně špinavá. A takovou pláž jsme nechtěli. Takže pomocí googlu jsme našli pláž Clearwater a byli jsme natěšení, protože na obrázkách vypadala pláž i moře překrásně. Cesta trvala kolem čtyřiceti pěti minut a utekla jak nic. Ještě před pláží jsme skočili do Starbucks, protože půlka skupiny byla znavená. A když jsme se konečně dostali na pláž, byli jsme nadšení. Jak malé děti, když přijde Ježíšek. Nádherná bílá pláž, šíleně dlouhá. A jako bonus bylo to, že jsme byli na téhle části skoro sami, protože to byla část bez plavčíka a to se Američani bojí. Takže jsme měli spoustu času na dovádění. Na pláži i ve vodě. Užili jsme si parádní dvě hodiny, protože pak už nám vypršel limit na parkování. Ale i tak jsme se stihli pěkně spálit. Teda kromě Davida a Lindy, kteří jsou opálení tak, že už ani není možné, aby se s jejich kůží něco stalo.

Potom jsme vyrazili po obchodech, protože kluci prostě chtěli nějaké věci z pláže. Nakonec si koupil jen Libor pohled, ale i tak. Pak už jsme vyrazili směr Orlando, protože jsme se měli dostat v nějakou rozumnou hodinu k našim hostitelům. Linda a já jsme měly spát u jistého Eddyho. Kluci zase našli pána, jen pro ně tři. Po cestě mi Eddy napsal, že má pohotovost, ať dorazíme později. A tak jsme vyrazili ještě do Premium Outletu. Outlet Victoria’s Secret je naprosto boží a já mám o zase o pár plavek víc. Za 8 dolarů, nekup to.

Kluci potřebovali být v devět u svého hostitele a my jsme pořád nevěděly, co a jak, tak jsme jely s nimi. U pána jsme strávili všichni nějakou chvíli, poté jsme vyrazili směr Walmart. A nakonec jsme se dohodli s Eddym, že zůstaneme dneska v noci v hotelu, protože bylo jedenáct hodin a stále nám nepsal, v kolik máme přijet. Takže nás tahle jeho pohotovost v práci stojí každou asi o 35 dolarů víc. A to u něj máme přespat i zítra, tak jsme zvědavé, kde nakonec budeme spát. Couchsurfing je dobrá věc, ale jen v případě, že jsou na ní spolehliví lidé.

Když mi ráno zvonil budík v 6:50, nemohla jsem uvěřit tomu, že už je tolik hodin. A stejně tak všichni ostatní, protože budík vzbudil dříve všechny než mě. Ráno jsme se všichni zkulturnili a šli na vytouženou snídani, na kterou už jsme se všichni těšili, protože konečně pořádná snídaně. Hotel nebyl nijak velký, takže ani snídaně nebyla nijak extrémně velká, ale od všeho byl dostatek. Já osobně si dala nejdřív sladké a pak slané. Většina věcí byla výborná. Pak jsme vyrazili na cestu, protože jsme měli být do šesti v Tampě a cesta trvala ještě 7 hodin.

Cesta zase utekla jako nic. Taky jsme se zastavili v našem oblíbeném Applebee’s, které zase nezklamalo. Asi jsme dost pobavili paní servírku, když jsme si všichni dali nejdřív stejné pití a pak všichni, kromě Vojty, i stejný burger.

Poté už jsme před sebou měli asi jen hodinu cesty do Tampy. Hned jak jsme se přiblížili k Floridě, tak všechna krajina začala být krásná. Všude spoustu palem a celkově se příroda hrozně změnila. Vzhledem k tomu, že jsme den strávili opět na cestě, tak jsme toho moc nezažili. Ale napíšu vám alespoň něco o couchsurfingu.

Přes tuhle aplikaci jsme si našli ubytování na dvě místa našeho cestování. První je právě ubytování v Tampě. My s Lindou bydlíme u třiceti jedna letého kluka, který nám dal vlastní ložnici s vlastní koupelnou. Do koupelny nám připravil všechno jako v hotelu, takže každá máme dva ručníky - velký a malý, šampón, kondicionér a mýdlo. Nabídl nám, že cokoliv chceme v bytě k jídlu a pití, tak si máme vzít. Dokonce i po procházce jsme na stole měli připravené heslo k Wi-Fi. Prostě super.

Teď ještě k procházce. Po cestě už jsme viděli, že je blízko nás moře a tak jsme chtěli vyrazit na pláž. Bohužel pláž nikde blízko není a tak jsme se šly s Lindou projít aspoň podél moře. Bohužel veškeré přístupy k moři jsou soukromé, a tak jsme se k nim nedostaly. Tak vám sem dám trošku fotek.

Takže ráno vstávat ve čtyři ráno nebylo zrovna snadné, vzhledem k tomu, že jsme šli spát až po půlnoci, ale co se dá dělat, když chceme cestovat, musíme i být schopní vstát. Dali jsme všechno dohromady, dobalili poslední věci a už v 5:45 na nás před domem čekal Bob, který nás odvezl na autobus do Washingtonu, kde jsme měli sraz s kluky, ale hlavně jsme odsud měli odjezd směr New York. Autobus přijel o trošku později, ale bylo tam celkem dost lidí, takže nás to nechávalo chladné. Když přijel, tak bylo příjemné zjištění, že budeme mít po celou cestu k dispozici WI-FI, záchod a kdo chtěl, tak si mohl vzít pití. Autobus jel přímo k metru Times Square a cesta trvala přes pět hodin, protože jsme na začátku cesty byli chvilku v koloně. Autobus nás vyšel na 33 dolarů a provozovala ho společnost Bestbus.

Když jsme dorazili do New Yorku, kde bylo 37 stupňů, tak to byla rána, protože autobus byl samozřejmě klimatizovaný. Vzhledem k tomu, že nás vyhodili přímo na metru, tak jsme nemuseli nikam moc tahat kufry. I když to i tak bylo náročné. Linda měla dva kufry, batoh. David to samé, akorát bez batohu. Já jsem měla jeden kufr, sportovní tašku, batoh, tašku s foťákem. Kluci naštěstí měli každý po jednom kufru, tak nám hodně pomohli. Ale cesta byla z Times Square na stanici, kde stavěli vlaky. Odtamtud jsme jeli za Lindy tetou, u které jsme si nechali velké kufry, což nám pomohlo opravdu hodně. Dokonce nám pomohla i s nákupem lístků na vlak směr letiště, kde jsme si měli půjčit auto. Museli jsme dvakrát přestupovat na vlak a nakonec na linku, která vede přímo na letiště JFK. Když jsme se tam konečně dostali, tak jsme šli do autopůjčovny Alamo, kterou si každý hrozně vychvaloval. Měli jsme předem udělanou rezervaci na auto Ford Fusion a celkové půjčovné mělo být asi 800 dolarů. Vzhledem k podmínce, že v Americe se řidiči pod 25 let počítají jako rizikový, tak pojištění na ně je opravdu drahé. Takže když se do ceny započetli tři řidiči pod dvacet pět let a daně, tak jsme se vyšplhali s cenou na 1300 dolarů. Ale pořád lepší než cestovat veřejnou dopravou. Takže jsme auto vzali. Hned, co jsme vyšli z autopůjčovny, tak si nás převzala jiná zaměstnankyně Alama a že naše auto nemá, tak nám nabídla velké červené SUV značky Nissan. Už od začátku jsme byli nadšení, ale vedle stála krásná černá Mazda, která se nám zamlouvala ještě více a tak nám jí paní nabídla taky. Auta jsme srovnali hlavně, co se týká místa, a rozhodli se pro Mazdu. Později se rozhodnutí ukázalo jako dobré rozhodnutí, protože jsme před sebou měli šestnáct hodin jízdy směr Atlanta.

Během noci jsme zastavili celkově asi dvakrát nebo třikrát, aby se kluci vystřídali v řízení nebo abychom natankovali benzín. Přece jen jsou nádrže v Americe o trošku menší, a ujeli jsme opravdu dlouhou vzdálenost. Během noci jsme se hodně střídali, buď spal jen někdo, někdy všichni kromě řidiče, ale byly i chvíle, kdy jsme byli vzhůru všichni. Cesta utekla jako voda.

Ráno řídil Vojta, když už jsme měli dojezd do Atlanty asi dva kilometry, tak jsme se dohodli, že zastavíme někde na snídani. Ale protože byl opravdu vydatný déšť, tak jsme to pořád oddalovali. Nakonec jsme se prostě rozhodli, že sjedeme na určitém sjezdu a tam zajdeme do restaurace, která je vyloženě zaměřená na snídaně a jmenuje se Waffle house. Tam jsme taky zjistili, že nám nejde zamykat kufr. Že se automaticky zamkne celé auto, ale kufr prostě ne. Kluci to řešili na parkovišti snad patnáct minut. Nakonec se dohodli, že přeparkují auto tak, abychom na něj viděli. Během snídaně jsme řešili, co teda budeme dělat. Linda našla, že nejbližší pobočka naší půjčovny je osmnáct minut od místa, kde jsme právě byli. Tak jsme řekli, že tam pojedeme auto vyměnit, že si nemůžeme dovolit mít rozbité zamykání kufru. Ještě než jsme vyrazili na cestu, tak jsme se všichni připravovali a chtěli jsme se s Lindou převléct. Jenže kufr najednou prostě nešel otevřít. Tak jsem to šla říct klukům a ty, že to není možné, že kufr je prostě otevřený. Poté přišel i Vojta a taky mu to nešlo. Za chviličku přišel Libor a jemu to najednou šlo naprosto bez problému.

Když jsme přijeli na pobočku půjčovny, tak nás obsluhovala paní, která řekla, že naše auto je tak dělané, že rozbité není a nevymění nám ho. Že když jsme si auto půjčili na letišti, tak si ho tam máme i vyměnit. Takže nám neochotně našla adresu a my jsme zase jeli na další pobočku autopůjčovny, která byla tentokrát na letišti v Atlantě. Trošku jsme bloudili, protože jsme si úplně neporozuměli s navigací. A hlavně vjezd do garáží Alama je překřížený retardérem s ostny. Samozřejmě nikdo neměl v plánu rozpíchat pneumatiky našeho auta, tak jsme pořád jezdili po letišti a hledali vjezd. Nakonec nám jeden pán řekl, že přes to můžeme přejet, že se nic nestane. Nikdo tomu moc nevěřil, ale nebylo na výběr, tak jsme to přejeli a světe div se, pán měl pravdu. Na pobočce na letišti nás obsluhovala další paní, která nám vysvětlila, že se kufr automaticky odemyká ve chvíli, kdy jsou poblíž klíčky od auta. Takže jsme strávli zhruba dvě hodiny zbytečným cestováním. Ale aspoň mámě jistotu. Mimochodem nabídla nám výměnu auta, ale protože jsme si zvykli na velké pohodlné auto, tak se nám ho vůbec pustit nechtělo a proto žádná výměna nenastala.

Z letiště jsme vyrazili rovnou na benzínovou pumpu, protože nám zase došel benzín. Díky navigaci jsme zase trošku bloudili, ale nakonec jsme se i na benzínovou pumpu dostali. Z té jsme konečně vyrazili do World of Coca-Cola do kterého jsem se těšila celou dobu. Ani jsme nevěděli, co nás bude čekat, ale od začátku bylo jasné, že to bude bomba.

Auto jsme nechali na veřejném parkování na 10 dolarů na osm hodin a šli jsme do Coca-coly. Vstupenka na osobu stála 16 dolarů a skupina se prý počítá od dvaceti pěti osob a výše, takže jsme žádnou skupinovou slevu bohužel nedostali. U vstupu čekala skupinka provaděčů a pár lidí, kteří čekali na něco a my vlastně ani nevěděli na co. Ve vstupní části byly všude krásně vyřezané láhve od Coca-coly a obrazovky s reklamou. Taky bylo přichystané odpočítávadlo a v za pár minut mělo začít další představení. Tak jsme čekali a nakonec jsme se dostali do další místnosti, kde byla historie coca-coly. Průvodce nám vyprávěl různé informace a poté nás zavedl do kina, kde jsme koukali na něco jako dlouho reklamu na štěstí. Bylo to fakt krásný a musím říct, že se mi dlouhá žádná reklama tak nelíbila. Ale to každý ví, že reklamy od Coca-coly jsou propracované. Mohli jsme taky navštívit spousty dalších věcí, které se týkaly coly. Ochutnali jsme spoustu příchutí všech různých podznaček a bylo to celkově děsně super.

Poté jsme zašli do Olympijského parku a vyrazili hledat náš hotel. Navigace opět nezklamala a přivezla nás k něčemu, co vypadalo jako opuštěný karavany. Všichni začali mít strach, že tady opravdu budeme bydlet. Ale našla se nějaká malá chybička v navigaci a jeli jsme ještě o kousek jinam. Nakonec bydlíme v celkem hezkém hotelu. Máme tady jednu královsky velkou postel pro dvě osoby, rozkládací gauč pro další dvě osoby a přistýlku, která je velká asi jako 75% celého gauče. Takže na jednu noc skvělé bydlení.

Posledních pár dní uteklo jako jeden, jak rychlé to pro nás bylo. Zároveň to bylo celkem hektické, protože jsme museli chodit na bazény na celé dny a po večerech uklízet apartmán, zařizovat věci na cestování a balit.

Alex odjel už v úterý ráno, takže jsme měli alespoň možnost víc uklízet, protože on byl jednoznačně největší čuně našeho bytu. Ale mile nás překvapil poslední den, kdy u nás ještě byl. Říkala jsem Amelovi, že prostě nechceme uklízet po něm byt. A on mu něco řekl. Takže Alex nakonec přišel za Lindou a prosil jí, aby mu řekla, co všechno má uklidit. Asi mu bylo pohrozeno, že jinak nedostane zpátky deposit.

Teď už k poslednímu dni na bazénu. Byl labour day, což je nějaký americký svátek, který připadá každý rok na první pondělí v září. Tenhle rok to tedy vyšlo na 7. září. Otvírací hodiny mého bazénu byly 10-20. Ale ve skutečnosti to bylo jinak. Protože nám všem Amel přinesl papírek, kde je napsáno, co všechno musí být hotové, než večer přijede. Takže jsem hned ráno uklidila Lifeguardroom a Pumproom, abych mohla během dne hlídat bazén aspoň trošku. Čekala jsem, že přijde spoustu lidi, když je to poslední den, ale nakonec se tak nestalo a to mě potěšilo. Ale co mě potěšilo a hlavně dojalo bylo to, že hned pár minut po otevření bazénu přišli důchodci Tom and Dianne, kteří mi na začátku sezóny nabízeli, že mi budou pomáhat s mojí angličtinou. Vždycky nosili spousty tašek s sebou. Ale tentokrát držela Dianne jednu velkou černou, hned na první pohled luxusní a šla přímo ke mně. Vzala si židli a přisedla si. Hned v zápětí dorazil Tom. Dostala jsem od nich krásný dárek. Respektive dostali jsme s Davidem krásný dárek. Náš dárek byl zabalený do luxusní černé tašky značky Dolce a Gabbana, uvnitř byla menší zlatá taška Dolce a Gabbana a v té tašce byly dvě kosmetické taštičky. Jedna byla stejné značky jako tašky a druhá byla značka Gucci. Každý z nás dostal parfém, já hodně silný, který si myslím, že se hodí spíše pro starší ženu. Davča dostal parfém od Lacoste. Dále jsme dostali krémy, šampony, kondicionéry a já ještě nějaké speciální natáčky do vlasů. Dianne se mě ptala, jestli znám všechny značky od kterých ty výrobky jsou, ale já znala jen pár. Takže mi bylo řečeno, že všechno jsou to luxusní značky a skvělé výrobky, že si to určitě užijeme.

Abych se dostala k tomu, jak vypadá poslední den plavčíka, když se zavírá bazén. Zhruba od pěti hodin se začne skládat nábytek do místnosti k tomu určené. V mém případě to byla guardroom. V tu dobu už jsem měla na bazénu jen jednu holku na opalování a rodinu asiatů, kteří se absolutně neuměli ve třech lidech postarat o jednu rok starou holku. Ale co se budu rozčilovat poslední den. Další úkol byl veškerý chlór dát do bazénu a umýt sud. Což byl celkem nesplnitelný úkol vzhledem k váze sudu, tak jsem to neudělala. Vyndat košíky ze skimmerů. Dál jsme měli odnést všechny odpadky a vypustit bazén do určité části. Ve chvíli, kdy jsem si řekla, že už je čas na vypuštění bazénu, tak mi přišlo dvanáct lidí. Takže jsem zároveň vypouštěla bazén a koupali se mi uvnitř lidé. Bazén se mi nepovedlo vypustit do té části, kterou Amel určil, protože ve chvíli, kdy voda spadla pod skimmery, tak byl tlak v pumpě nula a jela na sucho a já se bála, že se s ní něco stane. Což by byla celkem drahá sranda. Tak jsem to vypustila jen o kousek a zavolala Amelovi a tomu to samozřejmě bylo úplně jedno. Tohle byla zhruba všechna práce, kterou jsem měla udělat, ale možná jsem na něco zapomněla. V každém případě Amel s Davidem a Lindou měli přijet krátce po půl deváté na můj bazén, abychom ho zavřeli. Tahle doba se celkem vlekla. Seděla jsem sama v guardroom plné věcí a čekala, kdy konečně přijedou. Párkrát jsem vyšla ven a jednou jsem viděla něco, co se rozeběhlo a už jsem viděla jen skok do bazénu a nohy. Byla to ta největší a nejhnusnější žába, kterou jsem kdy v životě viděla. Byla velká jak moje obě ruce. Opravdu jsem neměla už chuť s tím něco dělat, tak jsem si šla sednout zpátky do Guardroom. Nakonec Amel s Davidem a Lindou přijeli chviličkou před desátou a začali přikrývat můj bazén. Dáda vyvrtal úchyty na plachtu, což byl celkem oříšek, protože šroubovák byl o něco menší než samotná dírka v úchytu, takže se to celkem protáhlo. Nakonec jsme jen všechno zhasli. Rozloučila jsem se s Amelem a vyrazila sama s taškou s dárky a v druhé ruce s telefonem, abych si svítila na cestu, domů na kole. Zvolila jsem delší cestu, protože jsem se bála jet kolem jedenácté večer sama přes les a i Amel mi to nedoporučoval. I tak jsem měla pro strach uděláno a celou dobu ho proklínala, že si mohl zařídit držák na kola, aby nás odvezl domů. Nicméně jsem přijela o 45 minut dříve než Linda s Davidem, které Amel odvezl na jejich bazény a ti jeli pak společně domů.

Do postele jsme se dostali až po půlnoci, takže jsme měli přesně čtyři hodiny spaní.