Pár dní jsem nic moc nenapsala, protože jsem čekala, až se stane více věcí a napíšu takové menší shrnutí, co jsme zase zažili. V pátek jsem měla docela ošklivé počasí, ale přesto mi na bazén přišel jeden kluk, který chodí snad každý den. Jmenuje se Mikey a nevím, jestli jsem se o něm už někdy zmiňovala. Je takový dejme tomu svůj. Je mu osm a podle mě žije svým vlastním životem a realitu nevnímá. Nicméně v pátek přišel na bazén se svou chůvou, což je asi tak pětadvacetiletý asiat a Mikey mi strčil do ruky Starbucks kartičku. Bez jediného slova odešel. Tak jsem se ptala chůvy, co to je a on, že je to dárek od Mikeyho mámy pro mě, protože mě má ráda. Tak jsem namítla, že kávu nepiju a dostala jsem odpověď, že to nevadí, že si za to můžu koupit cokoliv jiného ve Starbucks. Později jsem kartičku otevřela a zjistila jsem, že je to i s věnováním a mám tam kredit patnáct dolarů.
V pátek večer jsme ještě koukali na počasí a měly být v sobotu šílené bouřky, které měly být likvidační. Byla výstraha na víc než dvacet čtyři hodin, takže jsme s Lindou psaly zprávu Amelovi, jestli máme jezdit v sobotu vůbec do práce. Několik hodin nic a pak, když už jsme všichni, kromě Dády spali, tak volal, že nám dá vědět v půl deváté ráno. Ráno jsme se probudili, připravovali do práce a v 8:32 opravdu Amel zavolal, že máme zůstat zatím doma, a že v jednu zavolá, jestli otevřeme bazény od dvou. Tak jsme během dopoledne byli ve fitku, ale dost pršelo, takže jsme stejně nemohli nic moc dělat. Když bylo dvanáct, tak zavolal Amel po druhé a řekl, že všichni kromě Lindy bazénu už mají day off. Že Lindě ještě zavolá. Tak se Linda rozčilovala asi hodinu, že určitě jediná pojede na bazén. No nakonec i Linda měla day off. Tak jsem napsala Tomovi, jestli by nás nevzal na nákup do Walmartu, jak mi asi milionkrát nabízel. Přijel do hodiny a vyrazili jsme na nákup. Když jsme dorazili do obchodu, tak skoro už nepršelo. Po hodině a půl ve Walmartu jsme vyšli a ten déšť, který jsme zažili, jsme v životě neviděli. Během minuty voda po kotníky. Všechny silnice zaplavené, než jsme došli k autu, které bylo postavené na invalidech, tak jsme byli úplně promočení. Neuvěřitelný déšť. Akorát jediný, kdo se tomu hodně divil, jsme byli my. Američani jsou na to asi zvyklí. Když jsme vyházeli nákup z auta, tak jsme museli nechat všechno osušit včetně igelitek. Opravdu šílený déšť.
Neděle. Zase bylo hnusně, zima, ale lidi stejně na bazén chodí. Já bych třeba dobrovolně do vody nevlezla, ale co se dá dělat, každý to máme jinak. Večer byla naplánovaná Honzy oslava pětadvacátých narozenin, takže jsme se celý den těšili. Jediný problém byl, že to mělo být venku a nějak nejsme vybaveni na to chodit na párty na Antarktidě, takže jsme se nabalili jak kdybychom šli sáňkovat - prostě jsme měli nejteplejší oblečení, co tady máme. Asi v deset nás vyzvedl malý Honza a vyrazili jsme. Konečně jsme viděli byt, kde kluci v Leesburgu bydlí a došli jsme na hřiště, kde ta akce měla být. Všichni tam postávali a nic moc se nedělo. Nakonec se rozhodlo, že půjdeme ke klukům na byt a vyrazili jsme. V životě jsem nezažila větší puch, jako když jsme vešli do tohohle bytu. Jo, prostě čtyři kluci po hromadě je slušný. Nakonec se vyvětralo, přibylo asi dalších deset možná víc lidí a byla z toho skvělá oslava narozenin.Tuhle party jsme si vychutnali pořádně a doufáme, že se brzy bude zase něco oslavovat.
