Včera večer volal Amel, že máme day off a tak jsme nemuseli nikam chvátat. Ale protože jsem v noci zapnula klimatizaci na 45° F, což je asi 13°C, tak jsme v noci celkem mrznuli a ráno jsme vstávali o dost dříve. Taky k nám večer ještě přijeli dva noví kluci, jeden je z Ukrajiny a druhý je ze Srbska. Ten z Ukrajiny se jmenuje Alexej a bude s námi bydlet, bohužel ale neumí mluvit anglicky absolutně a taky ani nerozumí. Musím říct, že jsem nečekala, že potkám ještě někoho, kdo má horší angličtinu než já. Druhý kluk už odjel, jen se u nás vyspal a přestěhoval se. A teď zpátky k našemu programu devátého dne. Ráno jsme šli klasicky do fitness a rozhodli jsme se, že pojedeme do Washingtonu.
Paní v LO se nám snažila najít nejlepší spojení do Washingtonu, ale protože prostě Američani normálně veřejnou dopravu nepoužívají, tak ani nevěděla, jak se jmenuje nejbližší zastávka autobusu. Takže nám vytiskla papír, který jí vyhledal google a byl samozřejmě naprosto nepoužitelný. Vzhledem k našim bohatým zkušenostem s cestováním veřejnou dopravou jsme prostě sedli na autobus 70 to 7 to 7 west a vyrazili na výlet. Na zastávce Dulles Town Center jsme přestoupili na autobus 84 a za 30 minut jsme byli na okraji Washingtonu na zastávce metra Wiehle - Reston East Station, z kterého jsme si koupili lístky za 4.60 dollarů a jeli 45 minut až do centra Washingtonu. Naše první kroky vedly k Washington Monument a hned poté k památníku druhé světové války, který je pro nás známí hlavně díky scéně ve Forrest Gump. Následně jsme pokračovali k Bílému domů, který byl samozřejmě obklopený turisty, ale i tak jsme si udělali docela ucházející fotku.
Chtěli jsme ve Washingtonu pořídit hezké pohledy, ale prostě v Americe se nikde pohledy neprodávají a teda zrovna ve Washingtonu je měli, ale byly strašné ošklivé, tak jsme si řekli, že to nemá cenu kupovat a šli jsme dál. Měli jsme hlad a tak jsme hledali nejbližší fast food, který jsme ještě nevyzkoušeli. Nejdříve jsme zašli do obchodu, který byl dělaný jako společenství fast foodu, ale tam jsme si nic nevybrali a proto jsme zašli do District Taco, kde jsme si sice koupili jídlo, ale rozhodně jsme z něj nebyli nadšení, takže za nás určitě nedoporučujeme.
Po najezení jsme vygooglovali, že nám jede za dvě hodiny poslední autobus, tak jsme raději vyrazili na metro, abychom nemuseli přespat ve Washingtonu nebo si brát šíleně drahé taxi. Nakonec jsme čekali na zastávce přes hodinu. Celý výlet nás vyšel za dopravu na 15,20 dollarů na jednoho, což není úplně levné a kdybychom jeli zvlášť a nekoupili si v metru ještě skupinový lístek, tak by nás cena vyšla ještě o 4 dollary dráže.
Po návratu na byt jsme zjistili, že klimatizace vytekla ještě do další části bytu, takže máme pod vodou nejen chodbu, ale i obývák. Doufám, že tenhle problém brzy vyřeší, protože opravdu nechceme bydlet v bytě, který je pod vodou nebo má zatuchlý koberec.
Večer jsme zkoušely s Lindou upéct brownies a protože zrovna u nás byl na návštěvě Amel, tak nám s tím pomohl, protože my věci z prášku používat neumíme. Výsledek je dost zvláštní. Chutná to šíleně uměle a příště asi zvolíme variantu, jak se správně brownies peče. Údajně to není vůbec nic těžkého, ale já normální brownies ještě nikdy nezkoušela.
