Původní plán na den druhý byl jasný - zajít do leasing office, počkat na supervizora a po pár minutách s ním jít najít internet a zařídit si všechny důležité věci. Ovšem skutečnost mezi plánem a skutečností se dost lišili. Ráno jsme vstali, šli nasnídali se, upravili a šli do leasing office, kde jsme měli nahlásit číslo pasu, DS2019 a všechny různé věci, že nejsme zločinci, teroristi a podobě. Po příchodu do LO jsme si sedli do krásné místnosti, kde kromě nás byla skupinka tří asi černošek (tady fakt nepoznáte, kdo co je za národnost) a pán, který v LO pracoval. K našemu stolečku přišla velmi milá paní, která si napsala naše jména a e-maily, řekla nám nějaké podrobnosti a šli jsme domů. Protože jsme byli připraveni na to, že v Americe je horko, tak jsme vyrazili v kraťasech. Po návratu z LO jsme zjistili, že rozhodně včerejší den nebude plný slunce, tak jsme si raději vzali tepláky - a dobře jsme udělali, byla šílená zima po většinu dne.
V 9:45 pro nás přijel nás supervizor Amel a vyrazili jsme na první bazén. Na prvním bazénu jsme se přihlásili do systému, že jsme v práci a to bylo všechno. Poté jsme vyrazili na bazén číslo dvě, kde jsme s Lindou luxovaly bazén, čistily ho kartáčem, čistily filtry a podobné práce. Dáda odjel na svůj bazén dělat to samé. Když jsem měla vyčistit odporně špinavý filtr a jeden jsem otevřela, tak tam byla obrovská černá žába - myslela jsem si, že je mrtvá, ale stejně jsem nebyla schopna do toho filtru sáhnout bez rukavic, tak jsem poprosila Amela a ve chvíli, kdy vytáhl filtr, tak ta obrovská hnusná žába vyskočila do bazénu a my jsme málem dostali infarkt. To byl asi nejhnusnější zážitek druhého dne. Po skončení prací na našem bazénu jsme jeli vyzvednout Dádu a trošku mu pomohli dodělat maličkosti na jeho bazénu. Poté jsme jezdili po dalších bazénech, kde jsme nic nedělali, jen se koukali, jak Amel pořád něco řeší s Robem (ředitel naší společnosti). Ve finální části práce jsme jeli na bazén, kde jsme byli úplně poprvé, a Rob nám dal školení ohledně chemikálií v bazénech. Poté jsme byli už opravdu hladoví a tak nás Amel vzal do nějakého Asia fast foodu, kde jsme se najedli a zase se vrátili na bazén, kde nám dal ještě školení ohledně čištění bazénů. Po devíti hodinách v práci jsme konečně dorazili domů. Dali jsme si malinkou svačinku a vyrazili jsme hledat internet, protože jsme si museli zaktivovat sim karty a vyřídit formality.
Nečekala jsem, že vyřízení sim karty bude takový problém - nabila jsem si účet na padesát dolarů a když jsem si chtěla zaplatit z toho účtu svůj tarif, tak to najednou nešlo. Proto jsem byla nucena zavolat na operátora, s kterým jsem mluvila 15 minut a bylo to fakt náročný, vzhledem k mým jazykovým schopnostem. Bohužel ani po patnácti minutách jsem se nedočkala fungujícího tarifu a tak jsem si to stejně musela nějak nastavit v internetové samoobsluze. Po vyřízení všech formalit jsme vyrazili domu, a jelikož Američani prostě nechodí pěšky, tak něco jako přechod pro chodce tady najdeme maximálně vedle nákupního centra. Takže přebíhat čtyřproudou silnici je taky docela fajn. Ještě, že večer je tu minimální provoz. Při návratu domů jsme byli všichni tak unavení, že jsme se akorát umyli a šli spát.
