Den dvacátý čtvrtý

Mít telefon na dvě sim karty je fajn do chvíle, kdy někdo z Call centra neví, že jste teď nějakou dobu v Americe a nevolá vám v půl třetí ráno určitě s nějakou prima nabídkou třeba žiletek. Ale prostě kdybyste mi někdo chtěl napsat na můj telefon, tak to klidně udělejte, ale pane bože, proč mi pořád někdo volá? Navíc ještě v tak nekřesťanskou hodinu. A tak jsem díky tomuhle už v noci zjistila, že počasí je venku fakt na nic.

V sedm čtyřicet pět Lindě zvonil budík a trošku mě taky probudil. Mohly jsme aspoň zhodnotit situaci venku společně, že prostě nemá cenu chodit do práce. A tak jsme napsaly Amelovi zprávu, že je venku opravdu silný déšť a zima a jestli musíme jít
do práce. A možná to někoho překvapí, ale neodepsal nám. Takže Linda už tradičně v devět ráno odjela do práce a chvilku poté vstal Alex. Nechtěla jsem volat Amelovi já, tak jsem přemluvila Alexe, aby mu zavolal on s tím, že mu napíšu na papír přesně,
co má říct. A tak chvilku se na to netvářil, ale protože se mu do práce nechtělo ještě víc než nám, tak Amelovi zavolal. A chvilka překvapení. Ano, Amel řekl, že do práce musíme. Tak jsem si naštvaně zabalila všechno jídlo a vyrazila jsem na cestu do práce. Ještě před tím jsem o tom informovala Lindu, která mi napsala, že po cestě do práce potkala stádo srn a má z toho pořádný šok.

Jinak co se týká mého dne v práci. Byl plný zážitků, co si budeme povídat. Měla jsem tady přesně 0 zákazníků. A Andrew (manažer z Leasing office) samozřejmě nepřišel pro poškozená lehátka. Tudíž během dne jsem se naučila vařit čaj v kapslovači, ale bohužel tady mají čaj jen jako Ice Tea, takže uznávám, že zalít kapsli pro Ice Tea horkou vodou bylo fakt divný.
Ale co, zahřálo to.  Taky jsem si stihla poslechnout album od MIG 21 a podívat se na několik filmů. Kdo ještě neviděl „Zemský ráj to na pohled“ určitě doporučuji. Dále jsem koukala na pohádky, takže asi nic moc zajímavého. Během dne se v LO stavila i Laura s Tomem a zase mi říkali, jak se mám, že můžu pracovat, že oni mají pořád day off. Takže v Americe to funguje přesně tak, že kdo pracovat chce, ten nemůže a opačně.

 Když jsem se koukala na jeden z filmů, tak mi najednou volalo zase nějaké cizí číslo. Byla jsem naštvaná, protože mi pořád volají nějaká cizí čísla a pak nic neříkají. Když jsem to zvedla, tak na druhém konci byla přemilá paní, která potřebovala mluvit s panem Davidem, tak jsem jí vysvětlila, že tohle není jeho číslo, a že jí ho pošlu pomocí sms zprávy. Tak jsem i tak udělala,
ale Davidovi nikdo nevolal, tak jsem poslala i jemu číslo paní z Cascades Leasing Office a on jí zavolal. Co paní potřebovala? Zeptat se, jestli je David spokojený s bydlením, a kdyby bylo něco potřeba, ať si klidně zavolá. Nevěděla jsem, že v našem bytě bydlí jen on a rozhoduje o tom, zda li je vše v pořádku. Ale aspoň to máme vyřízené.

Momentálně tady strašně leje a za hodinku a půl už pojedeme z práce domů, takže budeme asi úplně promoklí. K večeři si budeme dělat tortilly, protože už vůbec netušíme, co jíst. Celkem hodně mi chybí typická česká strava a dát si dvacet minut spánku po obědě. Na to tady nemáme vůbec čas.

A samozřejmě všechny zajímá, jak se má Alex. Pravděpodobně dobře, protože od doby, co má notebook, tak už ho skoro nevidíme, jen když okupuje naší kuchyň, to je vždycky na dvě hodiny. Každý večer kouká na film a ty zvuky, co znamenají smích, to byste asi museli slyšet. Takhle se nesměje ani pět holek, kterým je patnáct, a jsou na vrcholu puberty.

Ještě malé zmínění a omluva, fotky samozřejmě budou. Ale netuším kdy, protože momentálně můžeme fotit leda tak bazén
do kterého prší a nás, jak se snažíme schovat před šílenou zimou. Opravdu není co k focení. Od zítra by mělo být už lepší počasí, tak třeba bude nějaká fotka.