Den dvacátý pátý

Poté, co jsem včera publikovala článek, se ještě stalo pár zajímavostí, které nesmím zapomenout uvést na blogu, protože jsou celkem zásadní. První věc, která se stala, byla ta, že na Lindu na bazénu čekala jedna paní a nabídla jí, že ji odveze domů, jestli chce. Linda byla ráda, protože šíleně pršelo. Ale protože nemůže být tolik štěstí během jednoho dne, tak hned v zápětí jí upadl telefon na zem a nejenže má na displeji pavouka, ale displej přestal naprosto reagovat. Tudíž je Linda bez telefonu a plně závislá na pracovním telefonu.

Já jsem na bazénu vydržela až do osmi, protože hodně pršelo, tak jsem si říkala, že to určitě trošku poleví. Když jsem vyjížděla, tak to samozřejmě nepolevilo a já jsem po cestě zmokla jako blázen. Moje oblečení bylo úplně nacucané vodou, že jsem sotva šlapala na kole. Horší zjištění ale bylo to, že mi přestaly úplně brzdit brzdy. Protože jezdím domů fakt do kopce a nahoru na kopce, tak jsem brzdy potřebovala. Musela jsem proto využít svoje nohy a jet domů opravdu pomalu, abych dojela celá. Navíc bylo už přítmí, a proto jsem nemohla používat brýle jako ochranu před deštěm, takže jsem skoro nic neviděla. Nakonec jsme dorazili všichni domů v pořádku, a protože nám v Leasing Office nefunguje momentálně Wi-Fi, tak už tam ani netrávíme večery. 

Dnešní den začal zase prima budíčkem od nějakého prodejce, takže nás to probudilo a mě už fakt vytočilo. Když nezvedám telefon, tak by jim mělo dojít, že nemám zájem o nic z jejich produktů a už vůbec nemám zájem platit neskutečný částky za spojení z Čech do USA.  Ráno bylo potřeba umýt koupelnu, protože bychom se mohli snad víc ušpinit, kdybychom vlezli do vany. Tak jsem se do toho pustila a doufám, že pár dní vydrží ta koupelna čistá. Odpadků už jsme taky měli přes půl podlahy kuchyně, tak jsem řekla Alexovi, ať je vynese. Když zvedl jeden pytel z koše, tak se vylila šťáva z melounu do toho koše a začalo to šíleně páchnout. A on se tvářil, že je to naprosto v pořádku. Udivuje mě, že ho automaticky nenapadne, že by měl jít a ten koš vymýt. Je to opravdu dobytek.

Dojela jsem ráno do práce a volal mi Amel, kde jsem. Tak jsem říkala, že už jsem na bazénu a on se ptal, jak jsem se sem dostala, když mi nefunguje kolo. Vysvětlila jsem mu, že jsem jela opravdu pomalu. Tak mi řekl, že za chvíli přijede na můj bazén. Byl tady asi do pěti minut a pořádně mi utáhl brzdy, takže možná zítra budu zase psát o tom, že jsem brzdila až moc prudce a přelítla přes řídítka. Taky jsem mu říkala o Lindy rozbitém telefonu, což ho velmi zajímalo. Nezapomněla jsem mu říct i to, že Dáda s Lindou mají taky špatné brzdy na kolech a nejdřív mi dal takový šroubovák a řekl, že vím, jak to opravit, tak ať jim ta kola opravím a hlavně nesmím ten šroubovák ztratit, že stojí 19 dolarů. Chvilku poté, co to dořekl, mi zase řekl, že stejně dnes pojede na jejich bazény na inspekci, takže jim ta kola opraví sám a šroubovák mi zase vzal. Alespoň nemusím mít strach, že ho někde ztratím.

Dnešní počasí už je trošku lepší, ale pořád to není nic extra. Takže jsem na bazénu čtyři lidi a z toho tři byla ta rodina - matka a dva synové, kteří mi sem chodí denně v hnusném počasí. Hned na začátku jsem jim řekla, že voda je ještě chladnější než minule a oni to vzali nějak doslova. Ve skutečnosti se ochladila jen o jeden Fahrenheit, ale oni tady šíleli, že je to děsně studený a než se vůbec do vody dostali, tak uběhla asi půl hodina. Potom objevili ve vodě malou žábu, takže nastala chvíle, kdy jsem začala lovit mini žabku z vody. Tahle žabka nebyla nijak zvlášť velká a byla děsně klidná, takže se mi to povedlo celkem rychle a ti kluci pak nad ní stáli asi pět minut a strašně řvali, jak je roztomilá. Poté se vrátili do bazénu a našli tam živou vosu a té se očividně báli, tak zase začal jekot. Shrnutí je takové, že děti v Americe milují mini žáby a bojí se včel.

Amel musí dělat třikrát týdně kontroly na bazénu, jestli děláme všechno v pořádku, abychom byli připraveni na opravdovou kontrolu. První kontrolu dělal v úterý, dnes u Lindy už byla a normálně se jí zase zeptal na všechno možné a poslední věta při odchodu byla dost nesrozumitelná pro Lindu. Ale později jsme vydedukovali, že se jí ptal, jestli jsme ho nepomlouvali u našeho zaměstnavatele. Takže ani nevíme, proč se na to ptal, ale my máme svědomí rozhodně čisté.  Snad nemá žádné problémy.