Den osmnáctý

Pátek 29. května 2015. Vážně už je skoro červen? Na jednu stranu je to super, zase o kousek blíž k tomu vrátit se domu,
ale na druhou stranu si říkám, že ten čas utíká neuvěřitelně rychle, když jsme každý den v práci. Ráno jsem dojela do práce celkem pozitivně naladěná, i když jsem potkala mrtvou želvu a mrtvou kočku. Obě zvířata byla přejetá autem a nechutně rozpláclá na silnici. Celkem nedůstojná smrt. No ale zpět k mé náplni dne. Začínala jsem směnu opět v jedenáct ráno a
na bazénu jsem byla ještě před půl jedenácté, tak jsem volný čas využila ke komunikaci s rodinou. Musím říct, že sim karty
od Lycamobile, které jsme nafasovaly, jsou v tomhle úžasné. Zaplatím si třicet devět dollarů a můžu neomezeně psát a volat
po Americe a na pět čísel volat neomezeně do České republiky. Jedinou chybu to má, že internet stojí teda za nic, i když má být 4G a neomezený. No, nemůžu mít asi všechno.

Jak jsem tak telefonovala, tak jsem si uvědomila, že bych možná měla splnit svoje povinnosti na bazénu a šla jsem teda zkontrolovat pump room. A světe div se, všechno špatně. Tak jsem musela udělat backwash, který fakt dělám nerada, protože mám strach, že mi to celé vybouchne. Taky jsem odemykala dveře až v 10:56 a už se tam na mě dobývala ta babča, co chodí každý den dříve a hrozně se divila, že je zamčeno.

Poté přišli dva důchodci a hrozně si se mnou chtěli povídat. A tak jsme začali. Vzhledem k tomu, že mám špatnou angličtinu a jim to bylo hned jasné, tak se rozhodli, že mě naučí anglicky a pořád a pořád do mě něco hustili a pořád se mě na něco ptali. Musím říct, že dobrých čtyřicet minut mi nedali pauzu, pak mě nechali vše zkontrolovat a zase si mě zavolali, že chtějí probírat další věci. Dozvěděla jsem se toho spousty. Třeba například, že minulý rok na mém bazénu pracovaly dvě plavčice z České republiky a střídaly si směny. Takové štěstí asi nemám, protože to vypadá, že já budu pracovat šestkrát týdně 9-10 hodin.
Pán z dvojice důchodců vlezl do vody a všiml si, že jsou skimmery trošku znečištěné (ještě aby ne, když jsem se jich už týden nedotkla, vzhledem k přítomnosti žab). Najednou se otočím a vidím, jak mi pán vyndal všechny košíky ze skimmerů a nakázal mi, ať to jdu vyhodit, že voda musí cirkulovat. Tak mi nezbylo nic jiného než nasadit rukavici, udělat to a strašně moc mu poděkovat.

A potom přijel Amel, jen dvě hodiny poté, co jsem ho prosila, aby přijel, že mám bazén poloprázdný. A dokonce mi dovezl i pytle na odpad. Takže super. Během návštěvy Amela přišli na bazén další dva plavčíci - Laura a Tomáš. Byla jsem opravdu ráda,
že mám na bazénu někoho z Česka a můžu si pořádně popovídat. Tak jsme si povídali o tom, jaké jsou rozdíly mezi našimi zaměstnavateli a agenturami, od kterých jsme dorazili do USA. Říkali mi, že bydlí s Turkem a Ukrajincem. A když mi popisovali, jak se jejich Ukrajinec chová tak, že si dá ráno mističku rýže a je to vše, co během dne sní, protože je z chudých poměrů a oblasti postižené válkou, tak mi to bylo až líto. Hned bych si naše Ukrajince vyměnila a klidně i vařila pro toho jejich.

Jinak díky téhle situaci jsem si uvědomila, jaké mám štěstí, že tady můžu být. I když jsem si na Ameriku ještě moc nezvykla a pořád si stěžuju, tak jsem ráda, že tady můžu být a u nás doma zatím žádná válka není a snad ani nebude a můžu tady žít
na celkem ucházející úrovni. Takže díky mami a tati, že jste mi finančně pomohli a podpořili výlet do Ameriky na celé léto.