Ráno jsme museli ještě douklidit apartmán, protože nám měla přijít kontrola na postele. Protože Dáda začínal v práci až ve dvě, tak tady pána ještě potkal a celá kontrola vypadala tak, že pán přišel, zeptal se, kde jsou postele a podíval se na ně. Trvalo to dvě minuty a zase šel. Takže jsme žádné peníze navíc platit nemuseli, což je fajn. Zase na druhou stranu, proč bychom měli platit peníze navíc, když my s těmi postelemi nemáme nic společného.

Den na bazénu byl pro mě strašně rychlý. Přišlo mi, jak kdybych tam byla jen dvě hodiny a zase jela domů. Taky se nic moc výjimečného nestalo. Jen jsem byla trošku naštvaná z toho, že se bazén otevírá v jedenáct a v deset padesát pět už jsem měla šest lidí. Kde je hranice slušnosti?

Linda zase během celého dne netrpělivě očekávala na to, až přijede FedEx a přiveze jí její nový telefon, kvůli kterému měla tolik zařizování. Někdy mezi čtvrtou až pátou konečně dorazil a Linda byla šťastná jak blázen. Teď už se s námi asi nebude vůbec bavit.

Co se týká toho, co David dělal na bazénu. Přijel za ním Amel na inspekci jako každé úterý, protože má ve středu volno a chce, aby bylo všechno v pořádku a nikdo mu nevolal. David dostal speciální úkol. Má bazén, kde je hloubka přes dva a půl metru a dole musel zašroubovat otvor, který má poklop na čtyři šroubky, a že to má zašroubovat. A nedal mu brýle. Takže pořádný dobrodružství.

Večer jsme všichni tři jeli na Wi-Fi do McDonaldu, protože jsme si museli obnovit paušál na telefonu. Zabralo nám to asi hodinu, protože náš operátor nám vrací 5 dolarů každý měsíc za to, že ho používáme a chtěli jsme nějak ty peníze vyčerpat. Samozřejmě se nám to nepovedlo a museli jsme to zaplatit celé. Je to zvláštní systém. 

Sraz milovníků aut 

Po akci u Amela jsme si trošku potřebovali přispat. A nejen po té akci, ale hlavně po šesti dnech v práci. Takže jsme vstávali trošku později. Nevím přesně, kolik bylo, ale dejme tomu, že do jedenácti jsme byli všichni z postele. Když máme day off, tak Alexe díky bohu moc nevidíme, protože jeho nejoblíbenější zábava je jet někam na Wi-Fi a prosedět tam celý den. A to nelžu. Protože teď nefunguje Wi-Fi v naší LO, tak musí jezdit do Starbucks. A protože je to buran, tak si vezme kafe zdarma v LO, jede s ním do Starbucks a sedí tam celý den a nic si nekoupí. Jen je na Wi-Fi. Dáda s Lindou i říkali, že si bral s sebou jídlo, aby nemusel utrácet. Docela na úrovni chování.

Linde den předtím zjistila, že nejbližší obchod s telefonem, který si chce koupit je přes dvě hodiny cesty autobusem a pak ještě 45 minut pěšky. Takže se rozhodla, že si ho objedná přes internet. Samozřejmě to neslo spoustu věcí na zařizování jako zaplacení přes internet a podobně. Takže Linda trávila několik hodin ve Starbucks taky, aby si to všechno mohla zařídit. Chudinka to obstarávala přes 3 hodiny, ale nakonec se jí to snad povedlo a možná už v úterý ten telefon přijde. Bohužel měla internet dost pomalý, protože Alex celý den něco stahoval. Takže ho Linda proklínala celý den. Spíš se prohlubuje nenávist každý den od nás všech k němu.

My s Dádou jsme si řekli, že by bylo fajn, kdybychom se konečně podívali zase o kousek dál, tak jsme vyrazili do Leesburg Outletu, který je tady celkem vyhlášený, že je super. Zjistila jsem, že od nás jezdí autobus přímo k outletu, takže jsme ani neměli moc problém to najít. Sedli jsme si na autobus u nás a za 45 minut jsme byli v super nákupním centru. Samozřejmě tam bylo spousty obchodů, které jsme nutně potřebovali navštívit. Takže jsme v outletu byli téměř celé odpoledne. Domů jsem si vezla celkem dost tašek s věcmi, které by se v ČR daly koupit jen za hodně draho. Taky jsem si koupila batoh, protože už mě nebavilo jezdit s pytlíčkem Amundsen do práce a ještě mít řídítka na kole plné igelitek.

Když jsme se vrátili z nákupního centra, tak jsme se rozhodli, že si ještě v Giantu nakoupíme nějaké věci, které nám chybí. Nakonec jsme odcházeli s dvěma lahvemi Coca - Cola a krabicí Donutů. Teda spíš Dáda. Já jsem si koupila jen barvu na vlasy. Také nám volal Amel, kde jsme, že jede na návštěvu. Tak mu Dáda vysvětlil, že budeme za deset minut doma, že teď zrovna nakupujeme v Giantu. No než jsme stačili zaplatit, tak stál Amel se svým klasickým úsměvem u pokladny, že nás odveze domů. Což bylo velmi příjemný, protože už jsme nesli fakt dost tašek. Doma nám říkal, že je důležité, abychom připravili postele na zítřejší kontrolu, a že si máme doma uklidit. A taky se ptal, jak jsme si užili párty, a že doufá, že by se mohla konat každých čtrnáct dní. Takže jestli budeme teď chodit každých čtrnáct dní na takovéhle párty, tak nám Česká republika bude o trošku blíž a nebude se nám tolik stýskat po letních párty s kamarády.

Večer byla zase šílená bouřka, jako snad každé pondělí, když máme volno. Takže jsme strávili už zbytek dne doma a připravili si steaky k večeři, protože v neděli jsme je nestihli. Koukala jsem se na film a taky jsme ještě pořádně uklízeli, abychom si nestřihli ostudu.

Konečně zase neděle. Počasí venku nebylo nic moc, takže ani lidí v bazénu nebylo moc. Tenhle týden byl, co se týká počtu lidí v bazénu, celkem odpočinkový. A přesto, že byl odpočinkový, tak jsme stejně byli vyčerpaní, jak snad zatím nikdy.

V sobotu večer se u nás stavil nečekaně Amel a dal nám rozpis služeb na další týden. A jako milé překvapení nás pozval na párty k sobě domů na nedělní večer. Ještě se zeptal, jaký druh alkoholu pijeme a co rádi jíme. Když jsme se ptali, co máme dovézt, tak řekl, že jídla i pití bude dost. Ať to necháme být.

Takže celou neděli na bazénech jsme se těšili na večerní párty. Nějak jsme si to ani nedokázali představit, jak to bude vypadat večer, ale těšili jsme se. Celý den ubíhal hodně rychle, protože se mnou si každý chtěl hrozně povídat na bazénu, tak jsem napovídala asi dvě hodiny v kuse v angličtině, což je můj dosavadní rekord. A Linda zase řešila koupi nového telefonu, která ji zabrala tolik času, že si ani skoro nevšimla, že už je deset hodin v práci.

Kolem půl deváté jsme se všichni sešli na bytě a potřebovali jsme se připravit na párty. Nějak jsme to nepřeháněli s malováním a oblíkáním, jako třeba na párty v Praze. Teda my Češi jsme to nepřeháněli. Alex zabral koupelnu asi na 25 minut a vylezl celý vyvoněný a očividně čekal, že večer si najde nějakou holku na jednu noc, protože po celé vaně byly jeho chlupy. Další pecka od tohohle týpka.

V devět nás vyzvedl Hunter, což je bývalý spolužák Amela a zároveň jeho spolubydlící. Byl o dost přesnější, než jsme zvyklí od Amela, takže jsme fakt v devět měli odvoz, jak bylo slíbeno. Skoro jsme i zapomněli vzít brambůrky, které jsme koupili na večer. Bylo to fakt vtipný, normálně bychom přinesli lahev každý, ale v Giantu se tvrdý alkohol koupit nedá a Amel říkal, že si nemáme dělat starosti. Tak jsme šli jak socani s brambůrkami.

Když jsme přijeli do domu, kde se párty konala, tak jsme nestačili zírat, jak je to hustý. Všude milion jídla a alkoholu. Úplně krásně přichystaný všechno, naklizeno. Prostě párty jak z Amerického filmu. A to jsme fakt nečekali. Pořád jsme chodili po těch místnostech a děsně se divili. Pak přijely dvě černošky. Tak jsme se s nimi začali po chvilce bavit a najednou se do domu nahrnulo asi 35 lidí. A sice to byla Americká párty, ale 90% lidí v domě byli Češi. Ale protože jsme chtěli, aby nám rozuměli Američani, tak jsme se ve větší části bavili v angličtině. Najednou to šlo fakt všem úplně samo. Nejhustější pán byl táta Huntera. Prostě chlap, kterému mohlo být třeba přes padesát, a hrozně si užíval to, jak mu 35 lidí kolem dvaceti let ničí dům a se všema se chtěl strašně fotit a objímat a prostě já nevím, co všechno ještě.

Tahle párty stála za to. Doufáme, že brzy bude další. Trošku jsme taky poznali Amela z jiné než pracovní stránky. A taky jsme viděli, jak vypadá jeden další supervizor. Nakonec nás kolem třetí odvezl Huntera táta domů. A my jsme se nestačili přestat ani smát z toho všeho, co jsme ten večer zažili. A abych nezapomněla. Na párty s námi byl i Alex, který se choval jak utržený ze řetězu. Jako příklad můžu uvést třeba to, že si vzal plyšáka Pikachu a předváděl,
že s ním má sex. Tak aspoň k něčemu mu těch dvacet pět minut v koupelně bylo.  

Kdybych nepsala blog, tak mi většina dnů v práci přijde jako jeden dlouhý a nekonečný den, během kterého se mění pouze počasí a pořád do něj přicházejí ti samí lidé. Tohle je jedno z největších pozitiv, které moje psaní má a taky třeba někdy poslouží někomu dalšímu při rozhodování a zjišťování informací o programu Work and Travel tak, jako jsem googlovala a četla spoustu blogů před odletem já.

Včera nás ještě večer docela rozhořčily s Lindou v Giantu. Mně už dvacet jedna je, ale Lindě ještě ne. Když jsme byly společně na nákupu, tak jsme se rozhodly, že když se blíží neděle, tak si koupíme láhev šampaňského. Zrovna měli nějaké v akci a vypadalo dobře, tak jsme se dohodly, že si ho vezmeme. Pokladnu obsluhoval kluk, kterému mohlo být sotva sedmnáct.
Ale to samozřejmě nic nemění na tom, kolik je mně. Když vzal láhev a chtěl ji namarkovat, tak po mně chtěl občanku, tak jsem mu jí dala, chvilku na ní koukal a pak si zavolal nějakou paní, která tam očividně taky pracovala. Ta řekla, že občanka nestačí, že chce pas. Jenže já u sebe pas do práce opravdu nenosím, tak jsem jí podala ještě řidičák, že jiný průkaz totožnosti prostě nemám a oni, že bez pasu nám to neprodají. Tak nás pěkně vytočily, protože na pasu nemám rozhodně jiné údaje než
na občanském průkazu.

Ale nebyli jsme jediní, kdo měl zpestřený večer. Honza s Honzou jeli na návštěvu za dalšími plavčíky a zaparkovali na místě VISITORS. Oni byli návštěvníci, o tom žádná. Ale nevěděli, že v Americe musí mít speciální nálepku, aby na tomto místě mohli stát. Takže nějaká dobrá duše zavolala na odtahovku a prostě jim auto odtáhli. Jenže to oni nevěděli, takže přišli k místu,
kde měli zaparkováno a teď měli dvě možnosti - buď jim auto někdo odtáhnul anebo ukradl. Protože mají manuál a s tím v Americe téměř nikdo neumí, tak pravděpodobnost, že je ukradené, byla menší. Tak se zeptali někoho a ten jim poradil,
že na každém rohu jsou cedule, kde jsou napsána dvě čísla. Jedno číslo se volá pro odtah a druhé číslo se volá, když máte podezření, že vám auto někdo nechal odtáhnout. Na infolince zjistili, že teda auto odtáhnuté je a nachází se asi sedm mil
od nich. Částka za odtažení auta byla 185 dolarů. Takže si už asi dají bacha, kde budou parkovat.

Dnes začalo být konečně normální počasí, takže asi 25°C a sluníčko, občas zataženo. Konečně jsem se celý den neklepala jako ratlík v Leasing Office nebo v Lifeguard room. Ani mi na bazén nepřišlo moc lidí, ale takhle bych si představovala každý den v práci, vyjma problému s chlórem v bazénu.

Protože posledních několik dní pršelo, tak voda je hrozně studená, proto asi nepřišlo moc lidí. Ráno jsem musela ještě před otevíranou bazénu sebrat pytel s odpadky, protože veverky ho roztrhaly, jestli tam náhodou není ještě něco, co by mohly sníst. Jsem nejvíc ráda za to, že jsem si na bazén hned několikátý den přivezla rukavice, bez nich bych tady byla ztracená. Hlavně
při čištění košů a vyndávaní žab ze skimmerů. Dneska jsem jednu malinkou vyndala, druhou jsem sice vyndala, ale zase mi skočila zpátky do bazénu a třetí vyndat nešla, tak jsem jí tam hrdinsky nechala. Takže je to 2:1 pro žáby.

První návštěvnici bazénu jsem dneska měla až po obědě, ale rovnou při zapisování se mě zeptala, jestli bych jí mohla namazat záda. Nejdřív jsem na ní koukala jako pako, ale nakonec jsem jí ta záda namazala. Potom přišla zase ta rodinka, která by měla dostat snad odměnu za nejvytrvalejší návštěvníky bazénu během ošklivého až normálního počasí. Jak voda byla hodně studená, tak se ale klukům do ní moc nechtělo a matka na ně musela asi tři minuty řvát, ať se jdou vykoupat nebo půjdou okamžitě domů. Tak tam nakonec s pláčem skočili a vydrželi docela dlouho. Potom přišla maminka s klukem, který se jmenuje Mike a je takový hodně svůj. Když jsem během otevírací doby pískla přestávku, tak začal šíleně mlátit do vody, vztekat se a brečet, že prostě z bazénu nepůjde. A protože jeho rodiče jsou takový, že mám pocit, že se ho snad bojí, tak jsem ho musela jít požádat speciálně osobně já, aby odešel. Zbytek dne mi zpestřila jedna veverka, která se snažila dostat k pytli s odpadky a pořád tady obíhala areál. Další věc, která mi během dne vrtala hlavou, je ta, že mi nefunguje pravděpodobně dávkování chlóru do bazénu. Mám chlór pořád nula, což nesmí být. Udělala jsem vše, co bylo v mých silách. Samozřejmě se nechci vrtat ve stroji na chlór, tak snad brzy přijede Amel a pomůže mi. Zatím jen řekl, ať udělám backwash a ten nepomohl. Během dne mi sem přišla jedna paní, která se kamarádí s lidmi, kteří pracují v Leasing Office, která je hned vedle mého bazénu a říkala mi, jak strašně mě mají rádi.
I taková maličkost udělá radost.

Dnešní den měla zpestřený i Linda. Třeba jeden pán za ní přišel a ptal se, jestli umí plavat, když dělá plavčíka. Protože světe div se, u Lindy na bazénu neumí nikdo plavat. Tak mu odvětila, že plavat umí, že je to samozřejmost. Tahle odpověď pána dost rozhodila. Další otázka na Lindu směrovala v tom, jestli je ve vodě chlór. Tak říkala, že ve vodě chlór je a on jí na to odpověděl, že v tom případě tam nepůjde.

Poté, co jsem včera publikovala článek, se ještě stalo pár zajímavostí, které nesmím zapomenout uvést na blogu, protože jsou celkem zásadní. První věc, která se stala, byla ta, že na Lindu na bazénu čekala jedna paní a nabídla jí, že ji odveze domů, jestli chce. Linda byla ráda, protože šíleně pršelo. Ale protože nemůže být tolik štěstí během jednoho dne, tak hned v zápětí jí upadl telefon na zem a nejenže má na displeji pavouka, ale displej přestal naprosto reagovat. Tudíž je Linda bez telefonu a plně závislá na pracovním telefonu.

Já jsem na bazénu vydržela až do osmi, protože hodně pršelo, tak jsem si říkala, že to určitě trošku poleví. Když jsem vyjížděla, tak to samozřejmě nepolevilo a já jsem po cestě zmokla jako blázen. Moje oblečení bylo úplně nacucané vodou, že jsem sotva šlapala na kole. Horší zjištění ale bylo to, že mi přestaly úplně brzdit brzdy. Protože jezdím domů fakt do kopce a nahoru na kopce, tak jsem brzdy potřebovala. Musela jsem proto využít svoje nohy a jet domů opravdu pomalu, abych dojela celá. Navíc bylo už přítmí, a proto jsem nemohla používat brýle jako ochranu před deštěm, takže jsem skoro nic neviděla. Nakonec jsme dorazili všichni domů v pořádku, a protože nám v Leasing Office nefunguje momentálně Wi-Fi, tak už tam ani netrávíme večery. 

Dnešní den začal zase prima budíčkem od nějakého prodejce, takže nás to probudilo a mě už fakt vytočilo. Když nezvedám telefon, tak by jim mělo dojít, že nemám zájem o nic z jejich produktů a už vůbec nemám zájem platit neskutečný částky za spojení z Čech do USA.  Ráno bylo potřeba umýt koupelnu, protože bychom se mohli snad víc ušpinit, kdybychom vlezli do vany. Tak jsem se do toho pustila a doufám, že pár dní vydrží ta koupelna čistá. Odpadků už jsme taky měli přes půl podlahy kuchyně, tak jsem řekla Alexovi, ať je vynese. Když zvedl jeden pytel z koše, tak se vylila šťáva z melounu do toho koše a začalo to šíleně páchnout. A on se tvářil, že je to naprosto v pořádku. Udivuje mě, že ho automaticky nenapadne, že by měl jít a ten koš vymýt. Je to opravdu dobytek.

Dojela jsem ráno do práce a volal mi Amel, kde jsem. Tak jsem říkala, že už jsem na bazénu a on se ptal, jak jsem se sem dostala, když mi nefunguje kolo. Vysvětlila jsem mu, že jsem jela opravdu pomalu. Tak mi řekl, že za chvíli přijede na můj bazén. Byl tady asi do pěti minut a pořádně mi utáhl brzdy, takže možná zítra budu zase psát o tom, že jsem brzdila až moc prudce a přelítla přes řídítka. Taky jsem mu říkala o Lindy rozbitém telefonu, což ho velmi zajímalo. Nezapomněla jsem mu říct i to, že Dáda s Lindou mají taky špatné brzdy na kolech a nejdřív mi dal takový šroubovák a řekl, že vím, jak to opravit, tak ať jim ta kola opravím a hlavně nesmím ten šroubovák ztratit, že stojí 19 dolarů. Chvilku poté, co to dořekl, mi zase řekl, že stejně dnes pojede na jejich bazény na inspekci, takže jim ta kola opraví sám a šroubovák mi zase vzal. Alespoň nemusím mít strach, že ho někde ztratím.

Dnešní počasí už je trošku lepší, ale pořád to není nic extra. Takže jsem na bazénu čtyři lidi a z toho tři byla ta rodina - matka a dva synové, kteří mi sem chodí denně v hnusném počasí. Hned na začátku jsem jim řekla, že voda je ještě chladnější než minule a oni to vzali nějak doslova. Ve skutečnosti se ochladila jen o jeden Fahrenheit, ale oni tady šíleli, že je to děsně studený a než se vůbec do vody dostali, tak uběhla asi půl hodina. Potom objevili ve vodě malou žábu, takže nastala chvíle, kdy jsem začala lovit mini žabku z vody. Tahle žabka nebyla nijak zvlášť velká a byla děsně klidná, takže se mi to povedlo celkem rychle a ti kluci pak nad ní stáli asi pět minut a strašně řvali, jak je roztomilá. Poté se vrátili do bazénu a našli tam živou vosu a té se očividně báli, tak zase začal jekot. Shrnutí je takové, že děti v Americe milují mini žáby a bojí se včel.

Amel musí dělat třikrát týdně kontroly na bazénu, jestli děláme všechno v pořádku, abychom byli připraveni na opravdovou kontrolu. První kontrolu dělal v úterý, dnes u Lindy už byla a normálně se jí zase zeptal na všechno možné a poslední věta při odchodu byla dost nesrozumitelná pro Lindu. Ale později jsme vydedukovali, že se jí ptal, jestli jsme ho nepomlouvali u našeho zaměstnavatele. Takže ani nevíme, proč se na to ptal, ale my máme svědomí rozhodně čisté.  Snad nemá žádné problémy.

Mít telefon na dvě sim karty je fajn do chvíle, kdy někdo z Call centra neví, že jste teď nějakou dobu v Americe a nevolá vám v půl třetí ráno určitě s nějakou prima nabídkou třeba žiletek. Ale prostě kdybyste mi někdo chtěl napsat na můj telefon, tak to klidně udělejte, ale pane bože, proč mi pořád někdo volá? Navíc ještě v tak nekřesťanskou hodinu. A tak jsem díky tomuhle už v noci zjistila, že počasí je venku fakt na nic.

V sedm čtyřicet pět Lindě zvonil budík a trošku mě taky probudil. Mohly jsme aspoň zhodnotit situaci venku společně, že prostě nemá cenu chodit do práce. A tak jsme napsaly Amelovi zprávu, že je venku opravdu silný déšť a zima a jestli musíme jít
do práce. A možná to někoho překvapí, ale neodepsal nám. Takže Linda už tradičně v devět ráno odjela do práce a chvilku poté vstal Alex. Nechtěla jsem volat Amelovi já, tak jsem přemluvila Alexe, aby mu zavolal on s tím, že mu napíšu na papír přesně,
co má říct. A tak chvilku se na to netvářil, ale protože se mu do práce nechtělo ještě víc než nám, tak Amelovi zavolal. A chvilka překvapení. Ano, Amel řekl, že do práce musíme. Tak jsem si naštvaně zabalila všechno jídlo a vyrazila jsem na cestu do práce. Ještě před tím jsem o tom informovala Lindu, která mi napsala, že po cestě do práce potkala stádo srn a má z toho pořádný šok.

Jinak co se týká mého dne v práci. Byl plný zážitků, co si budeme povídat. Měla jsem tady přesně 0 zákazníků. A Andrew (manažer z Leasing office) samozřejmě nepřišel pro poškozená lehátka. Tudíž během dne jsem se naučila vařit čaj v kapslovači, ale bohužel tady mají čaj jen jako Ice Tea, takže uznávám, že zalít kapsli pro Ice Tea horkou vodou bylo fakt divný.
Ale co, zahřálo to.  Taky jsem si stihla poslechnout album od MIG 21 a podívat se na několik filmů. Kdo ještě neviděl „Zemský ráj to na pohled“ určitě doporučuji. Dále jsem koukala na pohádky, takže asi nic moc zajímavého. Během dne se v LO stavila i Laura s Tomem a zase mi říkali, jak se mám, že můžu pracovat, že oni mají pořád day off. Takže v Americe to funguje přesně tak, že kdo pracovat chce, ten nemůže a opačně.

 Když jsem se koukala na jeden z filmů, tak mi najednou volalo zase nějaké cizí číslo. Byla jsem naštvaná, protože mi pořád volají nějaká cizí čísla a pak nic neříkají. Když jsem to zvedla, tak na druhém konci byla přemilá paní, která potřebovala mluvit s panem Davidem, tak jsem jí vysvětlila, že tohle není jeho číslo, a že jí ho pošlu pomocí sms zprávy. Tak jsem i tak udělala,
ale Davidovi nikdo nevolal, tak jsem poslala i jemu číslo paní z Cascades Leasing Office a on jí zavolal. Co paní potřebovala? Zeptat se, jestli je David spokojený s bydlením, a kdyby bylo něco potřeba, ať si klidně zavolá. Nevěděla jsem, že v našem bytě bydlí jen on a rozhoduje o tom, zda li je vše v pořádku. Ale aspoň to máme vyřízené.

Momentálně tady strašně leje a za hodinku a půl už pojedeme z práce domů, takže budeme asi úplně promoklí. K večeři si budeme dělat tortilly, protože už vůbec netušíme, co jíst. Celkem hodně mi chybí typická česká strava a dát si dvacet minut spánku po obědě. Na to tady nemáme vůbec čas.

A samozřejmě všechny zajímá, jak se má Alex. Pravděpodobně dobře, protože od doby, co má notebook, tak už ho skoro nevidíme, jen když okupuje naší kuchyň, to je vždycky na dvě hodiny. Každý večer kouká na film a ty zvuky, co znamenají smích, to byste asi museli slyšet. Takhle se nesměje ani pět holek, kterým je patnáct, a jsou na vrcholu puberty.

Ještě malé zmínění a omluva, fotky samozřejmě budou. Ale netuším kdy, protože momentálně můžeme fotit leda tak bazén
do kterého prší a nás, jak se snažíme schovat před šílenou zimou. Opravdu není co k focení. Od zítra by mělo být už lepší počasí, tak třeba bude nějaká fotka.

Po zkušenosti ze včerejšího dne, kdy jsme celý den mrznuli na bazénu a nudili jsme se, tak jsme se nejen pořádně oblékli, ale já s Dádou jsme si i vzali počítače na bazény, abychom mohli koukat na nějaké filmy. A taky historicky poprvé píšu článek z Lifeguard room a ne až večer ve fitness. Nicméně už večer stejně je.

Ráno jsem dorazila na bazén v půl jedenácté a do dvou hodin jsem měla docela co dělat. Konečně jsem totiž dostala koště. A protože v pondělí tady byla ta bouřka, o které jsem psala, tak jsem měla okolí bazénu fakt znečištěné a bylo třeba zametat. Takže jsem přes hodinu zametala okolí bazénu. Do toho mi přivezl manager z Leasing office konečně nová lehátka, takže si lidé snad už přestanou stěžovat, že je tady málo lehátek a nemají kde sedět.

Taky jsem musela vykartáčovat bazén, protože i přes mou velkou snahu všechny nečistoty vysát z bazénu již včera, prostě spoustu špíny ve vodě zůstalo. Takže jsem vykartáčovala bazén. Dala jsem si oběd a znovu se pustila do luxování. Byla mi u toho velká zima, protože venku je pouze čtrnáct stupňů a to není úplně vhodná teplota na luxování bazénu a celkově koupání.

Můj názor o tom, že čtrnáct stupňů není ideální na koupání, ale asi nesdílí matka dvou kluků, kteří přišli i dneska. Vážně se přišli ve čtrnácti stupních koupat a hodinu byli v bazénu a já po celou tu dobu musela stát venku a hlídat je. Jsem zmrzlá ještě teď. Podmínky v Lifeguard room nejsou úplně dělaný na to, aby tady někdo seděl v takovéhle zimě, takže teď budeme jezdit domů každý den promrzlí. A já aspoň nějakou svou místnost mám, chudák Linda musí být namačkaná v pumproom nebo v koupelnách. Vůbec nechápeme, proč vlastně jsou bazény otevřené, je to ztráta našeho času, zdraví a hlavně pro naše zaměstnavatele jsou to naprosto vyhozené peníze.

Během včerejšího večera byla šílená bouřka a během noci se sice bouřka uklidnila, ale za to šíleně pršelo celou noc, až nás to s Lindou vzbudilo. I v noci jsme si dokázaly v živých barvách představit, jaké počasí nás asi dvacátý druhý den bude čekat. A ta představa, že jdeme na bazén, byla docela nereálná.

Když jsme se ráno probudili a pořád na telefonu nebyla žádná zpráva o tom, že nemáme chodit do práce nebo něco podobného, tak jsme se prostě smířili s tím, že do práce půjdeme. Zase jsme začínali tak, že první jela na bazén Linda, která začínala v deset, potom já od jedenácti, Alex od dvanácti a David od dvou. To spaní mu dost závidím.

Hned poté, co jsem se nabalila, jak kdybych měla spát někde pod širákem a vyjela do práce. Tak jsem hned zjistila, že mi na kole nebrzdí brzdy vůbec, když je pneumatika trošku mokrá. Což není úplně dobrá zpráva vzhledem k tomu, že jezdím do práce pořád jen nahoru a dolu kopce. Ale nějak jsem to zvládla a živá jsem na bazén dorazila. Když jsem ze silnice přijela k hlavní bráně bazénu, tak na mě začal řvát jeden pán z auta, jestli si z něj dělám srandu, že je dneska otevřený bazén, když tolik prší. Asi minutu se mě pořád na něco ptal a vysvětloval mi, že nikdo nepřijde. Tak jsem mu řekla, že všechno vím, ale do práce prostě jít musím. Taky mi to přišlo absurdní. Kdo by chodil se koupat na venkovní bazén, když venku je 18°C a prší?

Když jsem zkontrolovala pump room a zjistila, že tam je všechno v pořádku, tak přišel pořádný šok. Podívala jsem se na okolí bazénů a židle a stůl i se slunečníkem byly pohozené v keřích, které jsou jako ozdoba bazénu. Až takhle silné jsou tady bouřky. Proto jsem musela nějakou dobu stůl, lehátka a židle rovnat. Potom jsem vyčistila skimmery, které byly neuvěřitelně plné listů ze stromů a různých květů a k mému překvapení, tam nebyla ani jedna žába.

Když jsem toto všechno udělala, tak mi byla pořádná zima a rozhodla jsem se, že si tedy vezmu oběd do Leasing office a poprvé si ho i ohřeju v mikrovlnce. Nakonec jsem v Leasing office zůstala čtyři hodiny, protože pořád pršelo. Ve čtyři hodiny jsem se rozhodla, že půjdu vyluxovat bazén, protože po té bouřce tam byla celkem velká spoušť. Tak jsem vyluxovala asi tři čtvrtiny bazénu a přišli mi lidi. Normálně vážně přišla matka s dvěma kluky, že si jdou zaplavat. Podle mě jí zlobili doma, tak se jich chtěla alespoň na chvíli zbavit. Takže oni začali otravovat mě, jestli už mám dolupováno a tak. Poslouchala jsem ty kecy nějakou dobu, až jsem to vzdala a to luxování uklidila. Pak jsem je tam nějakou dobu hlídala a najednou přišel Amel. Ptal se, jestli jsem připravená na inspekci, tak jsem mu pravdivě odpověděla, že nejsem. Protože dnes jsem opravdu nebyla připravená vůbec na nic a už vůbec ne skákat pro ty kluky do vody, kdyby náhodou. Venku jsem seděla ve dvou mikinách a stejně mi byla zima.

Musím říct, že každý den opravdu pilně měřím všechny chemikálie ve vodě, a poté, co mi všichni říkali, jak to dělají jen několikrát za den, tak jsem se na to dneska vykašlala a změřila to jen jednou. A Amel to chtěl hned vědět, jaké mám Ph a chlór a jaká je teplota vody a všechno. Takže docela sranda. Navíc jsem zapomněla vypnout puštěný chlór do vody, takže hladiny chlóru v bazénu byla opravdu vysoká. Samozřejmě PH taky nebylo v normálu, a že mám v pump room úplně plný košík nečistot, to jsem ani nevěděla. Takže jsme to nějak dali společně dohromady. Amel si všechno zapsal do telefonu a já mu to musela podepsat. Taky jsme dali všechna zničená lehátka do lifeguard room. Takže na bazénu mám teď přesně sedm lehátek, to zase budou lidi nadávat.

Tahle malá kontrola od Amela nás čekala všechny během dneška a Lindu Amel pustil domů. A protože jsem jí to moc a moc záviděla, tak jsem mu napsala zprávu, jestli bych taky nemohla jít domů dřív, když je taková zima a stejně nikdo nepřijde. A než mi stačil zhasnout displej telefonu, tak jsem měla odpověď, že můžu jít v sedm domů. Takže po osmi hodinách na bazénu jsem jela konečně domů.

Jestli bude často takovéhle počasí, tak si snad koupím nějakou větrovou bundu, protože mít promočený obě mikiny není žádná sranda. Myslím, že naše oblečení zase stráví nějakou dobu v sušičce.

A zítra má Amel svůj první day off po dvaceti sedmi dnech, tak říkal, že mu prostě volat nemáme, ať raději zavoláme Robovi. Rob je druhý nejvyšší člen Guardian Aquatics. Takže myslím, že zrovna zítra nás žádný vážný problém napotká. Alespoň v to všichni doufáme. Na závěr dodávám jednu šílenou fotku s Alexem. Ale určitě všechny zajímá, jak vypadá Alex, který si neumí spláchnout záchod a všechno ničí. Když píši, že všechno ničí, tak jako ideální příklad můžu uvést pánev, kterou jsme si koupili před dvěma týdny, a on do ní udělal rýhy vidličkou. Takže díky Alexi, že si můžeme jít koupit zase novou. 

Vzhledem k naší malé sešlosti přes noc jsme měli ráno budíček od Honzy v devět se slovy, že už jedou, tak ahoj. Chtěla jsem ještě spát dál, ale už to bohužel nešlo. Konečně day off, tolik štěstí kvůli jednomu dni volna, ale zaslouženému dni volna.

Ráno jsme toho moc nedělali, jen jsme se nějak dali do kupy, zavolali přes Skype do Čech, aby rodiče a kamarádi taky věděli, jak vypadáme. Zároveň jsme měli jet na úřad, abychom si zařídili Social Security Number. Měli jsme jet kolem půl jedné až půl druhé. Chviličku před dvanáctou volal Amel, že dneska na žádný úřad nepojedeme, ale místo toho si napíšeme test pool operátora, kterého jsme se báli už od předodletové orientace, protože každý další pokus stojí 75 dolarů a kdo by chtěl vyhazovat tolik peněz za další test.

Někdy kolem třetí hodiny přijel Amel a přivezl nám testy a také první šeky. Mě, Dádu a Lindu velmi potěšil, za to Alex - ten dostal jen 36 dolarů, což je docela nepoměr, když si nedávno koupil PC za 1100 dolarů. Nám se vrátily dvě třetiny našich utracených peněz do teď a jsme fakt rádi.

Amel řekl, že si testy máme vyplnit přes odpoledne každý sám, aby věděl, jak na tom zhruba jsme, a že večer přijede a vyhodnotí to a uvidí se, co a jak. Jenže už byly skoro čtyři hodiny a nás zajímala spíš naše první výplata, tak jsme vyrazili do banky s Lindou a Dádou. Byla tam paní, která nám pomáhala zařizovat účty, a tak i rovnou si nás vzala k sobě ke stolu a pomohla nám s přihlášením do Internetového bankovnictví a doporučila nám, abychom si stáhli aplikaci CapitalOne, která slouží jako přehled a zároveň přes ní můžeme nahrávat šeky na naše účty. Je to hrozně jednoduché, přihlásím se do aplikace, zadám si, že chci naskenovat šeky, napíšu kolik bych měla mít na šeku peněz a poté vyfotím šek z obou stran a potvrdím. Během pár minut mám už peníze na účtu.  

Než jsme šli domů, tak jsme se stavili v Burger Joint, což je skvělá restaurace, kde dělají různé hamburgry a věci z moře. My všichni jsme si dali burger, a musím říct, že jsme byli všichni neuvěřitelně spokojení s výběrem. Každý jsme měli trošku jiný, a přesto jsme všichni měli skvělý pozdější oběd.

Když jsme přišli domů, tak jsme si pustili seriál a během pár minut začala šílená bouřka. A když říkám šílená, tak fakt šílená. V životě jsem nic takového nezažila. A tolik deště, to bylo neuvěřitelný. Jeden blesk praštil kousek za námi, až se z toho zhasla lampa. Doufám, že takovéhle bouřky tady nebudeme zažívat často. A hned po bouřce přijel Amel. Což jsme se trošku styděli, protože jsme koukali na seriál a jediný, kdo měl aspoň trošku vyplněný test, byl David.

Tak jsme si vzali test s Lindou a začaly ho společně vyplňovat. Nakonec jsme společnými silami a hlavně Lindy rychlým vyhledávacím smyslem v testech, které nám dala naše agentura, jsme ten test splnily za hodinku a Amel mezitím hrál hry na telefonu. Je mi dvacet dva let a hraje Pokémony, to je fakt vtipný. Hlavní je, že nemusíme platit peníze za další test a ještě jsme byli pochváleni, jak dobře se nám povedl. Kéž by to takhle bylo se všema zkouškami. 

Ráno jsme s Lindou měly zase směnu od desíti hodin, tak jsme musely být na bazénech v 9:45, to je prostě pravidlo. Každý den o patnáct minut dříve na bazénu a samozřejmě se těchto patnáct minut u Guardianů neproplácí. Já jezdím ještě o něco dřív a vyřizuju si na bazénu hovory, protože je tam lepší signál. Každý den vidím, jak se řítí jedna babča deset minut před otevírací dobou, vždycky do knihy napíše, že přišla přesně na čas, aby jí nikdo nemohl nic říct. Na dvacet minut si lehne na lehátko a prostě se opaluje a pak jde domů.

Další, kdo mi už pravidelně chodí na bazén, jsou ti dva důchodci - Dianne a Tom. Jsou to hrozně hodní lidé a musím říct, že mi vážně se vším hodně pomáhají. Tom mi nabízel, že nás klidně vezme na nákup, kdykoliv jen bude třeba. A taky mi každý den pomáhá vyndávat žáby ze skimmerů, ale včera jsem měla úplně maličkatou mini žabičku ve skimmeru a tu jsem zvládla vyndat sama. Měla jsem problémy s brzdami a i přes odborníka (tátu) na telefonu jsem to kolo asi moc dohromady nedala, takže jsem poprosila Toma a on ochotně došel domů pro kleště a utáhl mi brzdy. Měla jsem trošku strach, abych na to nezapomněla po cestě domů a neskončila někde v příkopu, ale prostě Americká kola jsou Americká kola, a i kdyby byla utažená na 250%, tak stejně pořádně brzdit asi nebudou. Takže v příkopu jsem nezůstala.

Ohledně zbytku dne na bazénu, tak musím říct, že to byl úplně nejnáročnější den, který jsem tady v práci zažila. Směna sice trvala normálně od desíti do osmi, ale rodina ve které je matka s kterou jsem měla problém, tak tam slavila narozeniny. Tudíž si pozvali ještě spoustu svých kamarádů a ty kamarádi měli samozřejmě děti. A do toho mi tam přišli snad všichni návštěvníci, kteří chodí na bazén normálně. Takže v jednu chvíli jsem hlídala 38 lidí a z toho kolem 21 dětí v bazénu. Kdyby si ty děti v bazénu plavaly a nemlátily míči a vším a všechny okolo sebe, bylo by to lepší. Navíc mi na bazén přišla partička mladých lidí - tři kluci a jedna holka a hrozně si chtěli povídat, kolik mi je a jestli půjdeme do baru a tak. No nakonec jsem byla ráda, že tam byli, protože mi aspoň hlásili čas, kdy má být pauza, protože můj telefon potřeboval nutně dobít energii a já stále ještě nemám žádné hodinky. Na bazénu samozřejmě žádné hodinky nejsou.

O pauze jsem volala Amelovi, že to nestíhám a on nečekaně prohlásil, že pohoda, že za chvíli přijde bouřka a všichni půjdou domů. No ta chvíle trvala ještě dvě hodiny, během kterých jsem rozdala nespočetno náplastí a to i rodičům od dětí. A jako vrcholné číslo bylo to, když jsem si zanesla do očí nějaké chemikálie a museli pomáhat oni mě. Jedna paní mi přinesla spoustu kapesníčků na otření očí a ti mladí kluci mi zase vyplachovali oči. A samozřejmě do toho všeho jsem musela ještě hlídat ty šíleně zlobivé děti. Asi v 17:45 třikrát za sebou šíleně zahřmělo a Američani mají strach z bouřky, tak jsem měla najednou prázdný bazén. Jediný, kdo tam zůstal, byla malá holčička, která se schovávala a čekala, než se její tatínek umyje ve sprše. Než to udělal tak jsem jí vysvětlila, jak se měří všechny chemikálie ve vodě a tak. Musím říct, že byla trpělivým posluchačem a mně aspoň utekl den rychleji. Poslední dvě hodiny na bazénu jsem v rytmu hudby Tomáše Kluse jen polehávala na lehátku a nic nedělala, protože jsem byla úplně vyčerpaná a potřebovala jsem nabrat síly na večer.

Večer jsme totiž jeli s rukama nakoupit a udělali si Sunday funday. Prostě jsme jeli do CocosFood pro spoustu potravin a pak ještě do Giantu pro další potraviny. Nezapomněli jsme přibalit ani 22 galonů vody a mimo masa, zeleniny a příloh i nějaké dobrůtky jako je čokoláda Lindt a podobně.

Během cesty domů si Honza vzpomněl, že nechal dopouštět bazén a musel jet rychle ještě na bazén, aby nepřetekl. Celá výlet na bazén a zpět mu trvala přes hodinu a to jsme už s večeří čekat nemohli. Všichni jsme byli dost hladoví a chuť na pořádný kus masa byla silnější. Takže jsme se pořádně najedli a otevřeli vína a piva, abychom si trošku odpočali. Musím říct, že relax to byl parádní. Ještě že dnes máme day off. I když na rozpisu bylo napsáno, že David má jít dnes do práce místo mě. Což bylo zvláštní, protože dnes je určitě můj bazén zavřený, tak volal Amelovi a ještě, že to udělal, protože samozřejmě do práce jít nemá.