Jsme tady už dva měsíce a jeden den a novinek moc nepřibývá. Řešíme pořád cestování, které nás čeká už za krásných 8 týdnů, a myslím, že se ho nemůžeme dočkat. Nevím, jestli jsem někde zmiňovala, že jsme už ucelená parta, jak budeme cestovat. Naší skupinu tvoří tři kluci -David, Libor a Vojta a my dvě s Lindou. Náš plán na cestování je byť trošku náročný, tak si myslím, že krásně zvladatelný v případě, že všechno vyjde. Hned druhý den poté, co končíme v práci a vyrazíme směr New York. Tam si uložíme kufry k Lindy tetě a vyrazíme s taškami a půjčeným autě směr jih. Tam máme v plánu procestovat několik krásných míst a vrátit se do New Yorku, kde budeme mít tři dny, abychom si ho prohlídli a zažili vše, co by každý turista v NY měl zažít. Nechci to psát moc dopodrobna, protože bych pak neměla čím překvapit, až se cestování bude konat.

Nicméně co se týká šeků, tak s těmi to jde od desíti k pěti. Zaměstnavatel nám konečně začal strhávat ubytování a ještě jsme měli neplánované volno, takže poslední šek byl k pláči. Kdybychom pracovali pořád stejně, tak nám asi výplaty pokryjí počáteční náklady, ale tím, že tady platíme ubytování a jídlo, tak vyjdeme s penězi asi jen tak tak. Uvidíme, jak dopadne celkové shrnutí Work and Travel, o kterém určitě taky napíši, až se vrátíme.

Tenhle týden jsme měli jít na party jen jednu. Amel nám o ní řekl a pak jen napsal, že se nekoná. Jenže o tom, že se ruší, už neinformoval Alexe. Takže včera přijel Alex z práce, hned skočil do sprchy, vyvoněl se a připravený čekal doma. My ostatní jsme v klidu byli doma, nikdo nic neřešil. Jen jsme se ho zeptali, jestli ví, že jde v pondělí do práce. A on hned na nás vyjel, kdy jsme jako naposledy mluvili s Amelem. Tak jsme se ptali proč a on, že se jde dneska k němu na párty. No tak jsme mu oznámili, že se dneska žádná párty konat nebude a byl strašně naštvaný. Pak se snažil celý večer dovolat Amelovi, aby zjistil, kam jde na bazén, ale ten nezvedal telefon. Když jsme se ráno probudili, tak už doma nebyl. Takže ho Amel asi odvezl do práce.

Slibuji, že hned, jak se bude v našich stereotypních životech něco dít, tak o tom určitě napíši delší články, ale teď prostě nemám moc o čem psát, tak mi přijde zbytečné něco publikovat. Přikladám dvě fotky. Jedna je naše zkrášlování po večerech a druhá, jak David pořádně maká ve fitku. A naše skupina cestovatelů :)

Kdyby se Vám zdálo, že jsem nějakou dobu nepsala. Tak je to právě proto, že se neděje vůbec nic zajímavého. Pořád dokola jen slavíme, spíme, vaříme, jsme na bazénech. Je to celkem stereotyp, vlastně celkem hodně. Ale aspoň že máme ty párty a můžeme se vidět se super lidmi. Většinou jsou to párty u někoho doma a je tam kolem 20-30 plavčíků. Samozřejmě 90% lidí jsou Češi a Slováci. Myslím, že na konci léta budu umět lépe slovensky než anglicky. Je docela problém svozit všechny lidi na jeden apartmán, ale jsou tady jedinci, kteří jsou ochotní. Takže se vždycky nějak domů dostaneme.

Americký párty jsou super. Když je párty u někoho z Američanů, tak bere jako samozřejmost, že nakoupí hodně druhů a lahví alkoholu, nealka a ještě připraví pohoštění. Opravdu si každý přijde na své. Ten víkend jsme byli na dvou párty. Obě dvě se konaly v Leesburgu. Jedna se konala u Tommyho, to je Korejec, který chodí k velkému Honzovi na bazén a skamarádili se. Je to celkem dost bohatý pán, takže jsme viděli jeden z luxusnějších domů, které tady jsou. Nicméně i když to stálo neskutečně moc peněz, tak pořád je to strašně moc Americké a každá kuchyň vypadá v podstatě stejně. Jen se liší velikostí, barvou a značkou spotřebičů. Vlastně všechno v našem okolí vypadá fakt stejně.

Druhá párty se konala u Amela. A protože Linda měla narozeniny, tak se pořádně oslavovalo. Musím říct, že to byl celkem náročný víkend, ale všichni jsme si užili spousty srandy, takže máme na co vzpomínat. Mimochodem dělat plavčíka je náročné poslední dobou hlavně na játra. 

Pár dní jsem nic moc nenapsala, protože jsem čekala, až se stane více věcí a napíšu takové menší shrnutí, co jsme zase zažili. V pátek jsem měla docela ošklivé počasí, ale přesto mi na bazén přišel jeden kluk, který chodí snad každý den. Jmenuje se Mikey a nevím, jestli jsem se o něm už někdy zmiňovala. Je takový dejme tomu svůj. Je mu osm a podle mě žije svým vlastním životem a realitu nevnímá. Nicméně v pátek přišel na bazén se svou chůvou, což je asi tak pětadvacetiletý asiat a Mikey mi strčil do ruky Starbucks kartičku. Bez jediného slova odešel. Tak jsem se ptala chůvy, co to je a on, že je to dárek od Mikeyho mámy pro mě, protože mě má ráda. Tak jsem namítla, že kávu nepiju a dostala jsem odpověď, že to nevadí, že si za to můžu koupit cokoliv jiného ve Starbucks. Později jsem kartičku otevřela a zjistila jsem, že je to i s věnováním a mám tam kredit patnáct dolarů.

V pátek večer jsme ještě koukali na počasí a měly být v sobotu šílené bouřky, které měly být likvidační. Byla výstraha na víc než dvacet čtyři hodin, takže jsme s Lindou psaly zprávu Amelovi, jestli máme jezdit v sobotu vůbec do práce. Několik hodin nic a pak, když už jsme všichni, kromě Dády spali, tak volal, že nám dá vědět v půl deváté ráno. Ráno jsme se probudili, připravovali do práce a v 8:32 opravdu Amel zavolal, že máme zůstat zatím doma, a že v jednu zavolá, jestli otevřeme bazény od dvou. Tak jsme během dopoledne byli ve fitku, ale dost pršelo, takže jsme stejně nemohli nic moc dělat. Když bylo dvanáct, tak zavolal Amel po druhé a řekl, že všichni kromě Lindy bazénu už mají day off. Že Lindě ještě zavolá. Tak se Linda rozčilovala asi hodinu, že určitě jediná pojede na bazén. No nakonec i Linda měla day off. Tak jsem napsala Tomovi, jestli by nás nevzal na nákup do Walmartu, jak mi asi milionkrát nabízel. Přijel do hodiny a vyrazili jsme na nákup. Když jsme dorazili do obchodu, tak skoro už nepršelo. Po hodině a půl ve Walmartu jsme vyšli a ten déšť, který jsme zažili, jsme v životě neviděli. Během minuty voda po kotníky. Všechny silnice zaplavené, než jsme došli k autu, které bylo postavené na invalidech, tak jsme byli úplně promočení. Neuvěřitelný déšť. Akorát jediný, kdo se tomu hodně divil, jsme byli my. Američani jsou na to asi zvyklí. Když jsme vyházeli nákup z auta, tak jsme museli nechat všechno osušit včetně igelitek. Opravdu šílený déšť.

Neděle. Zase bylo hnusně, zima, ale lidi stejně na bazén chodí. Já bych třeba dobrovolně do vody nevlezla, ale co se dá dělat, každý to máme jinak. Večer byla naplánovaná Honzy oslava pětadvacátých narozenin, takže jsme se celý den těšili. Jediný problém byl, že to mělo být venku a nějak nejsme vybaveni na to chodit na párty na Antarktidě, takže jsme se nabalili jak kdybychom šli sáňkovat - prostě jsme měli nejteplejší oblečení, co tady máme. Asi v deset nás vyzvedl malý Honza a vyrazili jsme. Konečně jsme viděli byt, kde kluci v Leesburgu bydlí a došli jsme na hřiště, kde ta akce měla být. Všichni tam postávali a nic moc se nedělo. Nakonec se rozhodlo, že půjdeme ke klukům na byt a vyrazili jsme. V životě jsem nezažila větší puch, jako když jsme vešli do tohohle bytu. Jo, prostě čtyři kluci po hromadě je slušný. Nakonec se vyvětralo, přibylo asi dalších deset možná víc lidí a byla z toho skvělá oslava narozenin.Tuhle party jsme si vychutnali pořádně a doufáme, že se brzy bude zase něco oslavovat.  

Každý měsíc mají přijít na bazén různé kontroly, které nás prozkoušejí ze znalostí, a také zkontroluji, jestli se o bazén opravdu staráme tak, jak máme. Když je něco v nepořádku, tak mají pravomoc bazén zavřít. Vzhledem k tomu, že jsme na bazénech už více než měsíc, tak bylo celkem jasné, že brzy nějaká kontrola dorazí.

První ke komu kontrola dorazila, byl David. Amel nás upozorňoval na to, že health inspektor je pán, který ho nemá rád, takže kvůli jakékoli maličkosti ten bazén prostě zavře. David otvírá bazén po většinu týdně ve dvanáct hodin. Ve středu bylo 11:50 a najednou přišla nějaká paní. Samozřejmě ještě neměl nic připravené, natož aby měl ohlídané chemikálie. Původně si myslel, že je to jedna z otravných lidí, kteří prostě chodí před otevírací dobou a ještě mají milion otázek. Ale v zápětí poznal, že se nejedná o návštěvnici, nýbrž o inspektorku. Každou hodinu máme povinnost měřit chemikálie, teplotu vody, zapisovat počet osob na bazénu a taky kontrolovat pump room a musíme to zapisovat do knihy, která se jmenuje Log book. Akorát ne všichni plavčíci to dělají pravidelně a někdo na to kašle skoro úplně. Jako právě Dáda. Předchozí den byla šílená bouřka, tak na to kašlal. Takže paní chtěla, aby změřil chemikálie, ukázal jí pump room a předvedl Log book. Log book se mu podařilo rychle dopsat. Chemikálie vyšly špatně, pump room byla v pořádku a kniha nebyla dopsána z předchozího dne. Takže paní řekla, že má zapnout chlorinátor (stroj na dodání chlóru do bazénu), a že počká dvacet minut, jestli se něco stane. Jenže od začátku sezóny Davida chlorinátor nefunguje a potřeboval ještě snížit PH, ale protože Amel mu na to nepřivezl prostředek, tak to neměl jak zredukovat. Takže začal improvizovat, že prostě nechápe, co s tím je. Nakonec se mu teda povedlo paní nějak odradit a řekla, že přijede za hodinu až dvě a všechno zkontroluje a jestli něco nebude v pořádku, tak bazén zavře.

Když přijede inspektor jakýkoliv, tak musíme ihned volat Amela. Jenže byla středa a Amel měl dovolenou, takže David zkoušel volat Bobovi, aby mu dal číslo na Roba. Jenže Rob měl hlasovou schránku a absolutně nereagoval. Proto David zavolal Boba (správce jeho bazénu), který mu dal soukromé číslo Amela a Amel pak volal na soukromé číslo. Nakonec Robovi přijel a přivezl mu jednu lahev prostředku na zredukování PH. Tím se vyřešila alespoň jedna věc. Respektive to tak vypadalo, Dáda to trošku přehnal s tímhle prostředkem, takže měl zase PH šíleně nízké. Mezitím chodil a dával kýble s chlórem do vody, protože chlorinátor samozřejmě pořád nefungoval.

Asi za dvě a půl hodiny teda přijela zpátky paní inspektorka a chtěla, aby David všechno změřil. Protože měl spoustu času si hrát s lahvičkami a měřením, tak zjistil, že se to dá trošku obejít. Proto si stoupl tak, aby na něj nebylo vidět a kapal tam úplně z jiné lahvičky, než z které měl. Chlór mu nakonec vyšel jen trošičku přes tři, ale to hned vyprchá a PH díky obcházení vyšlo taky v normě. Nakonec ho paní inspektorka ještě pochválila, že má excelentní bazén a řekla, že se uvidí během pár týdnů zase. 

Tohle číslo potřebujeme, aby legálně v Americe mohli pracovat. Myslím, že má být zařízené dřív než se vůbec začne pracovat a maximálně tři týdny po příjezdu. My jsme tady přesně 42 dní a dneska jsme se konečně dostali k tomu ho zařídit. Respektive si Amel udělal čas na to, aby nás tam odvezl, protože ho Alex otravoval tak dlouho, až prostě řekl, že nás tam odveze. Který den by byl vhodnější pro zařízení tohoto čísla než jediný den, kdy máme day off všichni.

Večer přijel Alex z práce a říká, že zítra jedeme zařídit SSN. Tak jsme byli pochopitelně naštvaní, protože jsme měli všichni svoje plány a rozhodně jsme neměli chuť trávit celý den na úřadě. Takže Dáda volal Amelovi a zjistil, že máme být připravení v osm ráno. Což byla další pecka, protože jsme se chtěli vyspat. Ale nakonec jsme teda vstali kolem sedmé všichni a v sedm patnáct, když už byli na nohou všichni kromě Alexe, tak přišla SMS, že Amel přijede až v devět třicet. Takže nás samozřejmě všechny naštval. Já jsem si šla ještě lehnout a ostatní dělali, co potřebovali.

V devět třicet možná dokonce i dříve přijel Amel, což je nezvyklé. Vyrazili jsme směr úřad. Jeli jsme 45 minut.  Když jsme přijeli na první parkoviště, tak bylo úplně plné aut, takže jsme museli jet na druhé parkoviště, které už bylo volnější. Tam nám ještě Amel kontroloval naše papíry a samozřejmě jediný, kdo měl problém, byl Alex. Ale nakonec jsme se na úřad dostali, každý dostal lístek a čekali jsme. Byla úplně plná čekárna všech různých národností, kteří také potřebovali svoje SSN. Takže jsme v čekárně strávili asi hodinu a půl. První jsem šla na řadu já. Když jsem si sedla do kanceláře, slyšela jsem, že asi třikrát vyvolávají Alexe číslo. Paní, která byla u mého okýnka, po mně chtěla jen pas, DS a I-94. Zeptala se mě jen, jestli jsem v Americe poprvé a jestli máme na schránce jméno. Za pár minut jsem odcházela a za dva týdny by mi mělo přijít moje Social do schránky.

Když jsem odcházela z kanceláře, tak Alex byl na telefonu a něco řešil ukrajinsky. Takže světe div se, ale zase měl nějaký problém Alex. Když jsem se později zeptala, co se dělo, tak mi odpověděl, že ten chlap u přepážky měl stupidní otázky. Nejsem si úplně jistá, zda měl pán stupidní otázky nebo je blb Alex.

Nicméně když jsme měli všichni zařízené Social, tak jsme volali Amelovi, že pro nás může přijet. Akorát měl hlasovou schránku, tak jsem mu poslala SMS a zhruba do minuty jsem měla odpověď, že je na cestě. Akorát zapomněl podotknout, že jel až do Leesburgu, takže na něj máme čekat hodinu. Byli jsme šíleně hladoví a já i žíznivá. Venku asi dvě stě stupňů ve stínu a my chodili z úřadu ven a zpátky. Když Amel konečně dorazil, tak jsme ještě jeli do banky, protože David měl problémy s posledním šekem. Nakonec nás Amel odvezl do Dullas Town Center, kde jsme si dali dobré jídlo a vyrazili se podívat po obchodech. Asi za hodinu a půl jsme se všichni sešli, že půjdeme do Walmartu. Kde jsem konečně koupila pohled, takže snad ještě někde koupím poštovní schránku a podaří se mi pohled poslat. Tak snad přijde dříve, než se vrátím. 

Prodejna HARLEY-DAVIDSON hned naproti úřadu :)

Už jsem delší dobu nic nenapsala, takže se pouštím do článků, kde vás informuju o našich novinkách. Neříkám, že toho bude hodně, ale určitě nemůžu říct, že by se nic nestalo.

Asi začnu tím, že jsem poprvé navštívila svůj bazén. Samozřejmě nedobrovolně. V pátek nebylo zrovna hezké počasí, ale žádná velká zima. Nicméně do bazénu bych určitě dobrovolně nešla. Měla jsem zrovna telefon na nabíječce, takže jsem opravdu pracovala a pilně skenovala bazén. V bazénu byli tři lidi. Dvojčata, která chodí vždy, když je hnusně a malý chlapeček, který neměl ani metr, takže mu bylo tak kolem čtyř let, možná méně, těžko se to tady odhaduje. Přišel se svým tátou, který vypadal jako černý Ind. Už od začátku mi ten chlap přišel divný, ale nemůžu odsuzovat lidi jen proto, že mi jsou nesympatičtí.  Pak se ale stala ta nejdivnější věc. Ten malý kluk udělal dva kroky a najednou se začal topit. Teda moc se ani nebránil, prostě byl jen celý pod vodou a jen měl ruce nahoře. A ten táta stál nad ním a prostě neudělal vůbec nic, nezavolal na mě, nevytáhl ho. Prostě vůbec nic, jen stál a koukal, jak se mu topí dítě. A protože jsem zrovna měla ten telefon na nabíječce, tak jsem si toho všimla a skočila pro něj. Dítě tam nebylo déle než pár vteřin, ale který rodič by jen koukal a nezasáhl? Když jsem ho vytáhla a zjistila, že je v pohodě, tak jsem se dočkala takový hodně naštvaného „thanks“. Strašně mě ten chlap vytočil. Ale to jsem nevěděla, co bude následovat. Matka těch dvojčat na ně zavolala a poslala je do auta. Za chvíli přicupitali a nesli jednu záchrannou vestu. Říkala jsem si, že má asi strach, aby se taky nezačali topit. Ale ne, poslala jednoho z těch kluků, aby tu vestu věnoval tomu malému klukovi, co se před chvílí topil. Matka se za to dočkala trošku příjemnějšího „thank you“. Když nandával tu vestu, tak jí tomu klukovi dal obráceně a ani jí neutáhl. A řekl, ať jde do největší hloubky bazénu. Nepochopitelný. Celou dobu jsem toho otce pozorovala a posílal pořád to dítě do hlubší vody a přitom sám měl iphona v ruce a vůbec se nestaral o to, co se mu děje s dítětem. Když odcházel z bazénu, tak vlezl do místnosti, která je určená pro mě, hezky si to tam prohlídl a pak odešel. Z tohohle chlapa jsem byla naštvaná po zbytek dne.

Sobotní den byl na bazénu takový normální. Už jsme se rozhodli, že začneme hledat plavbu na cestování a naplánujeme všechno, tak jsem si vzala počítač a nějak už to začala dávat předběžně dohromady, protože na telefonu mě to nebaví. Poté jsem koukala na film a pak přišel Tom a ukázal mi svoje dvě dcery. Že za ním přijely, protože v neděli je den otců. Tak jsem říkala, že to vím. A taky ti tati přeji všechno nejlepší J.

Během dne se toho moc nestalo. Kromě toho, že jsme věděli, že večer přijde velká bouřka, tak se nic moc zajímavého nestalo. A teď k té bouřce. Protože měla být opravdu velká, tak jsme bazény zavřeli už v 7:20, protože Dáda vzal telefon, a zavolal Amelovi. Amel dostal svolení už předtím, že můžeme bazény zavřít a neobtěžoval se nám zavolat a říct nám to. Takže jsme poučení, že prostě vždycky volat Amelovi a ptát se. Samozřejmě než jsme všechno stihli udělat, tak už byla bouřka silná, pršelo a teď jet domů na kole. Pro Lindu a Davida přijel Bob, takže ty měli odvoz v pohodě. Já jsem stála na prvním semaforu u bazénu a čekala na zelenou. Když najednou přijel nějaký pán v Volkswagen broukovi. Otevřel okýnko a říká, kam jedu, že prší. Docela mě tou otázkou ještě víc vytočil, protože jsem si jen v kraťasech a tričku stačila všimnout, že prší. Řekla jsem jen, že jedu domů z bazénu. A padla mi zelená, jela jsem pryč. Celou cestu domů jsem proklínala Amela, jaký je to blb, že nám ani nezavolá sám. Najednou u mě přibrzdilo velký bílý auto, otevřelo se okýnko a v tom ten pán z brouka. Že mě vezme domů. Pán vypadal úplně stejně jako pan Levenstein z Prciček. Jako bála jsem se, ale možná ještě víc těch šílených blesků, které byly každých tak patnáct sekund. Tak vzal moje kolo, dal ho do stojanu a po cestě mi říkal, že je z Řecka a žije tady patnáct let. Že pomáhá celou dobu plavčíkům, protože ví, že to není tady bez auta lehké, a kdyby něco, ať mu zavolám, že nám taky pomůže. Že je hezké, když si lidi pomůžou. A já byla upřímně ráda, když mě opravdu vysadil před naším apartmánem a živou. Asi tak dvacet minut na to přišla šílená bouřka. Alex jel trošku později z bazénu a ulítla větev ze stromu a praštila ho do čela. Říkal, že poslouchal rádio a najednou tam začal být alarm a výstraha proti tornádu. Takže se máme v noci na co těšit, protože i na počasí je výstraha před tornádem.

A jedna příjemná zpráva je to, že jsme s Lindou dostaly day off navíc, takže já mám volné pondělí a úterý a Linda pondělí a čtvrtek.

želva ve volné přírodě :)

Jací jsou Američani

Tak především v Americe skoro žádní Američané nežijí. Každý je naplavenina. Žijí tady černoši, asiati, Indové, Češi, latinoameričani, …. Většina lidí je totiž stejně namixovaná a ani pořádně neví, kde má svoje kořeny.

Nicméně každý má tak trošku jinou angličtinu. Někdo má přízvuk takový a druhý makový. S někým se dorozumíváme v pohodě a druhému nerozumíme ani jedno slovo. Většinou bývá největší problém, když bez přízvuku vyslovím nějaká slova. To pak vůbec nevědí, co jsem jim vlastně řekla. Ale co je jasný, že každý se zeptá, odkud pocházím. A protože jejich zeměpisné znalosti dosahují tak maximálně od Washingtonu po New York, tak Česká republika pro ně zní asi jako „wjfdsmfdysyngb“. Je na každém hrozně vidět, že vůbec Českou republiku nezná a proto se ptám, jestli ví, kde to je. Oni se tak podívají možná i se studem, ale spíš bez něj a řeknou, že možná nebo ne. Takže následuje vysvětlení, že jsme ve středu Evropy a naši sousedi jsou Německo, Polsko, Rakousko a Slovensko. Že naše hlavní město je Praha. A pozor, to se někdo občas chytí. Někdo poznamená, že to je teda vlastně v Jugoslávii, druhý zase že zná Československo a další, že ví, kde je Francie. Stalo se mi jen v minimu případů, že by někdo opravdu věděl, kde je Česká republika. Samozřejmě o ní už nikdo nic nevěděl, ale to jim nemám za zlé. Já taky neznám spousty zemí.

Co se týká chování Američanů, tak na všechno mají strašně moc času. Všude chodí pozdě. Nikoho nezajímá, že nemáme Social Security Number bez kterého vlastně nesmíme pracovat. Prostě si neudělají čas, aby nás tam odvezli. A to mají i podmínku, že když je to dál než nějaká vzdálenost, tak nás tam musejí odvézt do tří týdnů od začátku pobytu.

Taky jim všechno přijde hrozně divný. Každý se šíleně diví, že žijeme bez auta. Celkově hodně afektovaný chování je pro ně typický.  Výchova jejich dětí se nedá srovnat s výchovou. Když chtějí napomenout svoje děti, tak potichu opakují jejich jména, dokud si to dítě laskavě nevšimne, že mu táta nebo máma něco říká. Ale to, že mu někdo něco říká, ještě neznamená, že ta věc to dítě zajímá. Tady si můžou dělat děti, co chtějí.

Většina Američanů taky nemá vůbec soudnost.  Vážit 80 kilo při 150 centimetrech a vzít si šortky zařízlé do zadku a tričko nad pupík je tady naprosto běžné. Vlastně je blázen ten, kdo to nenosí. Samozřejmě jsou tady mnohem tlustější lidé a nosí mnohem víc odvážné věci. Američani se taky pořád cpou brambůrkami a mají telefon v ruce. 

Poslední dobou se toho moc neděje. Každý den vypadá hodně podobně. Prostě ráno vstaneme, najíme se, odjedeme do práce, děláme plavčíky, jedeme domů. Uvaříme si, umyjeme se a jdeme zase spát. Každý den pořád dokola. Není to úplně zábava, ale aspoň si vyděláváme peníze. Během posledních pár dní nám zaměstnavatel vystavil další šeky, už druhé v pořadí. Jak jsme byli příjemně překvapeni z prvního šeku, tak ani nebudu říkat, jak strašně moc příjemně jsme byli překvapeni. Horší je to, že ze šeku nebylo strženo nic jiného než daně. Takže momentálně dlužíme nájem asi za pět týdnů plus 375 dolarů za uniformy, kola a deposit. Původně měl být deposit (200 dolarů) vratný, ale protože žijeme s Alexem, tak ty peníze asi už nikdy neuvidíme.

Linda s Dádou si střídají bazény po třech dnech a v sobotu měla mít na bazénu párty Linda a měla být do devíti v práci. Jenže Amela jsme všichni, kromě Dády, viděli naposledy v úterý a to, že má být Linda déle na bazénu jen Amel Dádovi oznámil a vůbec mu neřekl, že by to měl třeba Lindě vyřídit. Takže Linda jela normálně v osm domů. Další den měla být další párty na Davida bazéně, kde byl už tentokrát on sám. Čekal do sedmi a pořád nikdo nepřišel, tak mu Bob (pán z LO, který se stará o jeho bazén) zavolal, ať jede domů. V pondělí ráno zvonil telefon a volal Amel. Že chce mluvit s Davidem a Lindou. Linda už byla pryč z domova, tak Amel byl celý naštvaný a ptal se, proč jako zavřeli bazén oba dva dny dříve, když tam měla být pool párty. Poté ještě volal Lindě a ptal se jí na to samé. Problém je nejen to, že Linda to ani nevěděla, ale taky to, že jsme na kola nedostali světla a slunce zapadá v 8:30. Takže jet v noci bez světla po silnici, která má čtyři proudy, není zrovna ideální nápad.

Den volna jsme si každý užili po svém. Prostě celý týden se těšíme jen na pondělí, které pak uteče tak rychle, že si skoro ani nevšimneme, že nějaké pondělí bylo. Dnes Linda a Alex jeli do Outletu v Leesburgu, kde jsme byli minulý týden my s Dádou. My jsme zase naopak vyrazili do Dullas Town Center. Každý jsme šli po svých obchodech, abychom se vzájemně nezdržovali. Přestože výplata byla víc než slušná, tak jsem nakonec odcházela jen s kosmetickou taštičkou Victoria’s Secret a Dáda si koupil tričko. Nic nás nezaujalo na tolik, abychom si to museli koupit. Poté jsme se sešli a společně vyrazili do Cheesecake factory. Já jsem si objednala malinovou limonádu a Dáda si objednal speciální limonádu z téhle restaurace. Myslím, že kdybychom si dali vodu, tak uděláme lépe. Pití bylo nejdřív hrozně sladký a po chvilce kyselý. Jídlo, které jsme si objednali, bylo o dost lepší volba. Oba jsme si dali burger. Já jsem si objednala burger, který měl v sobě BBQ omáčku, což je asi nejlepší omáčka na světě. Dáda si dal nějaký jiný burger a zvláštní na něm bylo to, že nebyl v klasické bulce, ale v bagetě. Byl taky moc dobrý, ale pro mě byl můj prostě lepší. Jakmile má v sobě něco BBQ omáčku, tak není o čem diskutovat. Jinak docela vtipný je to, že jsme byli ve Cheesecake faktory a už jsme nezvládli si dát právě cheesecake. Takže příště vyrazíme už jen na cheesecake. Ceny jednoho dortu jsou okolo 8 dolarů za obrovský a nádherný cheesecake. Už se těším, až si uděláme čas a dostaneme se tam.

Když jsme se vrátili do naší části města, tak jsme šli do kadeřnictví. Naše první zkušenost s kadeřnictvím v Americe. Vedle Giantu jsou hned dvě. V jednom je věčně narváno, tak jsme usoudili, že bude asi dobré. David tam přišel a hned musel paní říct své křestní jméno a telefonní číslo. Vůbec nečekal a šel na řadu.  Vysvětlil paní, jak to chce ostříhat a docela se i pochopili. Musím říct, že jsme tam byli dost dlouhou dobu, na to, že chtěl jen trošku zkrátit vlasy. Nakonec zaplatil osmnáct dolarů a odcházeli jsme z úplně přeplněného kadeřnictví. Když jsme šli domů, tak jsme potkali Alexe, který nám říkal, že už si zařídil nové klíče. Tak jsme zvědaví, jestli opravdu je bude mít. Zatím totiž ještě žádné nemá a pořád nechává odemčený byt. Stavili jsme se v LO, jestli už funguje Wi-Fi a fungovala jen chvilku a pak přestala. Hned na to mi pán, který tam pracuje, řekl, že zatím ještě nefunguje. Mám trošku pocit, že nemají ani tak problém s Wi-Fi, ale prostě nechtějí, aby tam plavčíci seděli a byli na internetu. Proto je Wi-Fi omezená.

Po příjezdu domů jsme si s Dádou na chvilku lehli a já jsem pak vyrazila do obchodu s jídlem, na který jsem dostala doporučení, že je mnohem levnější. A opravdu byl. Jmenuje se Aldi a ceny jsou tam až o polovinu nižší než v Giantu za úplně stejné zboží. Jediná nevýhoda je to, že nedostaneme zdarma igelitky, ale to už víme, tak si příště vezmeme svoje. Po cestě jsem zmokla jako blázen. Protože je pondělí a každé pondělí je déšť nebo bouřka. 

Aplikace The Weather Channel mi ukazovala, že bude 36°C, ale já jsem tomu pořád nevěřila. Než jsem dojela do práce, tak jsem byla celá opocená a ulepená. Takže jsem se hned šla umýt. Snad poprvé jsem celý den strávila v podstatě v plavkách. Teda spíš v horním dílu, protože spodní mi není pohodlný, tak nosím místo toho kraťasy. Na bazénu vypadalo všechno jako obvykle, tak jsem aspoň měla čas zavolat rodičům. Respektive můj bazén potřebuje vyluxovat, ale protože se mi pracovní doba počítá až od chvíle, kdy je otevírací doba bazénu, tak přece nebudu luxovat zadarmo.

Hned ráno přišla Carol, která vždy chodí s Tomem a Dianou. Chvilku poté se mi na bazénu přiřítili český plavčíci a aspoň jsem si měla s kým povídat. Jinak byl celkem klid asi do tří. Protože bylo šílený horko, tak jsem většinou seděla s nohama v bazénu, abych se alespoň trošku osvěžila, ale moc to nepomáhalo. Voda má teda 79°F, což už je docela dost, ale já bych do bazénu ještě nevlezla - dobrovolně. Taky jsem chtěla vyhovět tátově žádosti, jestli se v Amerických novinách píše něco o tom, jak Evropu mají zaplavit černoši a tak jsem zjistila, že se nic takového nepíše. Ale za to jsem našla článek celkem obsáhlý o Ludvíku Vaculíkovi, kde popisují jeho život a zásluhy.

Před půl čtvrtou mi na bazén přišla ta rodina, která chodila vždy, i když bylo hnusný počasí. Nevím, jestli jsem to už někde zmiňovala, ale jejich máma je nemocná a chodí o chodítku. Má dva malí kluky asi osm let, jsou to dvojčata a jsou zvláštní. Včera mi na bazénu ztropili scénu jako blázen. Jako vždycky jsem chtěla, aby se zapsali, že přišli. Tak si ta máma sedla na chodítko a něco řekla těm synům. Oni to neudělali a ještě se kvůli nim málem přerazila. Tak se zvedla, bouchla knihou a tužkou o židli a začala na ně šíleně řvát, že jdou okamžitě domů a já nevím, co všechno. Do toho začali ti malí kluci brečet, že ne, že domů jít nechtějí. Pak začala šíleně hlasitě brečet ta jejich máma a takhle tam celá rodina řvala a brečela. Samozřejmě celý bazén koukal, co se děje.

Chvilku na to přišla nějaká další paní a sedla si na moje lehátko, a že se nepřišla vykoupat. Jen chtěla vědět, jestli může přivést vnoučata. Pak si mě zavolala a říká mi, jestli vidím tu nemocnou paní, že má nějakou kožní nemoc na rameni. A hned na to mi řekla, že by do toho bazénu v životě nevlezla, že nemá ráda veřejné bazény. Já jsem jí vysvětlila, že to není veřejný bazén, ale bazén pro lidi, kteří bydlí v téhle čtvrti. A ona, že je to jedno, že je to stejně moc veřejné. Pak mi řekla, že je doktorka, a že mám špatný faktor krému, že si mám pořídit padesátku a hrozně na tom trvala.

včera byl taky hodně specifický den proto, že Linda s Davidem si museli vyměnit bazény. Linda měla spoustu napracovaných hodin a Dáda měl o dost méně, tak jim vyměnili na tři dny bazén. Speciální to bylo taky proto, že Dáda je zvyklý vstávat kolem desáté, někdy později a teď už musel být v 9:45 na bazénu. Za to Linda, ta si vyrazila ještě na nákupy do Dulles Town Center, protože ve Victoria’s Secret začaly slevy. Oba dva svůj den na bazénu přežili, ale slíbený příjezd Amela, aby jim ukázal, jak funguje pump room, se samozřejmě nekonal.

A protože jsme tady už měsíc, tak chci napsat jeden vtipný zážitek, který se nám tady stal. První věc, která byla hodně vtipná je to, že v Americe je stupně měří ve F, což je asi 3x víc než stupně Celsia. A David se ptal Amela, jaký je rekordní počet stupňů v Americe a Amel odpověděl, že 115° a teď jsme viděli všichni jen Dády výraz, jak si představuje, že když se při sto stupních vaří voda, jak tady vypadalo asi sto patnáct. Samozřejmě to nebylo C ale stupňů F.

Vstávání, příprava jídla, snídaně. Jet do práce a dělat plavčíka. Každý den to samé. Bohužel poslední dny nejsou nijak moc zajímavé a tak nemám moc o čem psát. Největší vzrůšo na bazénu dne bylo, když přišla malá holčička a měla slunečník s pohádkou Frozen. A protože jí mám taky hrozně ráda, tak jsem jí říkala, že má krásný slunečník. Hned mi ukázala, že má i ručník a začala zpívat písničku z toho filmu. Tak jsem šla do lifeguard room a ukázala jí, že mám kapesníčky s motivem téhle pohádky a uvnitř na kapesníčkách jsou i obrázky těch postaviček. Zeptala jsem se, jestli chce jeden a ona, že jo. Pak se na to podívala, a začala říkat, že jsem nejlepší a objala mě. Potom hodinu z bazénu volala, že je kmoška s plavčíkem. Než odcházela, tak se přišla ještě zeptat, jestli jí naučím být plavčíkem. S dětmi je tu spoustu zábavy.

Třeba nejoblíbenější dětská hra je Marco Polo. Je to něco na způsob slepé báby. Prostě jsou děti v bazénu a jeden má zavřené oči a hledá ostatní a volá u toho Marco a ostatní děti volají Polo, aby zhruba ten co má zavřené oči, věděl, kde ostatní jsou. Taky strašně oblíbená hra je, kdo vydrží nejdéle pod vodou. Maximální výdrž a pravděpodobně dosavadní americký rekord je deset sekund. Aspoň se nemusím bát, že jsou děti mrtvé nebo se topí. Další oblíbená hra je, že se jedno dítě topí a druhý mu hodí tubu, že je plavčík a zachrání ho. U Davida si hrají na zombíky. Takže asi tak vypadají celé dny na bazénu, když pozorujeme malé děti, jak si hrají.

Dneska jsem si konečně dobarvila vlasy. Byl to docela risk, protože už z Česka vím, že vybrat si správný odstín barvy na vlasy není žádná sranda. Ale i přes počáteční obavy jsem si vybrala barvu od L’OREAL a nakonec musím říct, že jsem fakt spokojená. Uvidíme, jak moc mi to ještě vybledne po náloži sluníčka, ale teď jsem spokojená.

Večer se Alex rozhodl, že upeče brownies. A nikdy jsem neviděla většího nešiku než právě Alexe, který peče. Jen než dal brownies do trouby, tak mu to trvalo hodinu. A to stačilo nasypat prášek, přidat vodu, vejce, olej a zamíchat. Akorát když je napsaná čtvrt šálku, tak tam dal jeden a divil se, že je to moc řídké. Zapnout troubu jsme mu musely my s Lindou. Nejdřív jsem jí zapnula já, ale po půl hodně jsem ji raději vypnula a poté ji zapnula Linda.