Už jsme si odpracovali první týden v práci, takže si myslím, že můžu shrnout, co vlastně každého plavčíka čeká a nemine. Každý vám řekne, že bazénový plavčík rozdá během léta pár náplastí a jinak v podstatě nic nedělá. Alespoň tohle jsem slyšela z úst snad každého, kdo tento program absolvoval. Ale já mám s prací plavčíka trošku jinou zkušenost.

Každý plavčík musí projít kurzem plavčíka, zvládnout testy, všechno si zapamatovat. Taky je spousta věcí, které před odletem musí stihnout. Postupně to šlo po sobě tak, že nejdřív jsme dělali prekurz, poté kurz plavčíka, zajít si do kanceláře pro věci na ambasádu, zajít na ambasádu, další byl kurz pool operátora a poslední předodletová orientace.

A i přesto všechno, co jsme museli absolvovat, jsme se nedozvěděli, co všechno nás vlastně čeká. Každý plavčík musí primárně hlídat lidi, aby se neutopili. To je celkem jasné. Když má někdo bazén jen pro jednoho plavčíka, tak je vlastně všechno dohromady. Plavčík, administrátor, uklízečka, vrátný a pool operátor. Abych to rozvinula a dávalo to všem smysl. První, co plavčík musí ráno udělat je to, že odemkne všechny dveře, rozsvítí všechna světla. Zároveň připraví celé okolí bazénu na to, aby vše fungovalo. V reálu to vypadá tak, že roztáhnu všechny slunečníky, připravím lehátka, připravím si tubu, kdyby se někdo topil. Dál musím připravit knihu, do které se možná někdo zvládne zapsat i sám, aniž bych ho o to musela prosit. Kdo by řekl, že když jsou tam kolonky: Jméno, adresa, pool pass, čas, kdy přišli a kolik lidí přišlo - tak stejně nikdo není schopen vyplnit všechno a ještě k tomu správně. Taky každý drží telefon v ruce a ptá se, kolik je vlastně hodin.

Ale zpátky k tomu, co všechno musí dělat plavčík. Rozhodně musí kontrolovat každou hodinu chemikálie v bazénu. Takže chlór a PH, teplotu vody a třikrát týdně ještě nějaký další chemikálie ve vodě. Kontrolovat se musí i pump room, což je taková místnost ve které je pumpa, která cirkuluje vodu, dále jsou tady filtry k filtraci vody a  chlorinátor, díky kterému reguluji chlór v bazénu. Povinnost plavčíka je taky bazén luxovat, vyndávat z něj smetí a taky čistit skimmery, kde jsou víc než často žáby, hadi a různé potvory.

Jako uklízečka funguje každý plavčík před směnou a po směně, protože všechny bazény musí mít čisté záchody, tak když je potřeba, musíme vytřít i záchod nebo ho i spláchnout. Lidé mají velký problém jít a hodit odpadky do koše, takže po směně chodíme a uklízíme ještě odpadky po lidech, kterým přijde normální, po sobě nechat odpadky na zemi.

Zároveň musí každý plavčík vynucovat pravidla, která jsou sice napsané na každé tabuli, ale nikdo není schopen je dodržovat. Proto pak dochází ke konfliktům s návštěvníky, které jsou docela časté. Někdy i mezi návštěvníky.

Jinak jsem rozdala už tolik náplastí, že jsem čekala, že takové množství rozdám za celé léto, ne za jeden týden v práci. Tak snad to opravdu nebude víc než rozdávání náplastí a dělání všechno možného, co jsme popsali výše.

A kromě toho, že David si nevzal příbor na bazén a jedl rýži s kuřecím masem, brokolicí a kukuřicí rukou a Lindě někdo sežral pudink z lednice v práci, tak se dneska nic zajímavého nestalo. 

Bazén, kde byl David dělat plavčíka výjimečně Lindy kancelář :)Lindy bazénMá pump roomJak evidujeme chemikálie a ostatní věci každou hodinuDády večeře 

Pátek 29. května 2015. Vážně už je skoro červen? Na jednu stranu je to super, zase o kousek blíž k tomu vrátit se domu,
ale na druhou stranu si říkám, že ten čas utíká neuvěřitelně rychle, když jsme každý den v práci. Ráno jsem dojela do práce celkem pozitivně naladěná, i když jsem potkala mrtvou želvu a mrtvou kočku. Obě zvířata byla přejetá autem a nechutně rozpláclá na silnici. Celkem nedůstojná smrt. No ale zpět k mé náplni dne. Začínala jsem směnu opět v jedenáct ráno a
na bazénu jsem byla ještě před půl jedenácté, tak jsem volný čas využila ke komunikaci s rodinou. Musím říct, že sim karty
od Lycamobile, které jsme nafasovaly, jsou v tomhle úžasné. Zaplatím si třicet devět dollarů a můžu neomezeně psát a volat
po Americe a na pět čísel volat neomezeně do České republiky. Jedinou chybu to má, že internet stojí teda za nic, i když má být 4G a neomezený. No, nemůžu mít asi všechno.

Jak jsem tak telefonovala, tak jsem si uvědomila, že bych možná měla splnit svoje povinnosti na bazénu a šla jsem teda zkontrolovat pump room. A světe div se, všechno špatně. Tak jsem musela udělat backwash, který fakt dělám nerada, protože mám strach, že mi to celé vybouchne. Taky jsem odemykala dveře až v 10:56 a už se tam na mě dobývala ta babča, co chodí každý den dříve a hrozně se divila, že je zamčeno.

Poté přišli dva důchodci a hrozně si se mnou chtěli povídat. A tak jsme začali. Vzhledem k tomu, že mám špatnou angličtinu a jim to bylo hned jasné, tak se rozhodli, že mě naučí anglicky a pořád a pořád do mě něco hustili a pořád se mě na něco ptali. Musím říct, že dobrých čtyřicet minut mi nedali pauzu, pak mě nechali vše zkontrolovat a zase si mě zavolali, že chtějí probírat další věci. Dozvěděla jsem se toho spousty. Třeba například, že minulý rok na mém bazénu pracovaly dvě plavčice z České republiky a střídaly si směny. Takové štěstí asi nemám, protože to vypadá, že já budu pracovat šestkrát týdně 9-10 hodin.
Pán z dvojice důchodců vlezl do vody a všiml si, že jsou skimmery trošku znečištěné (ještě aby ne, když jsem se jich už týden nedotkla, vzhledem k přítomnosti žab). Najednou se otočím a vidím, jak mi pán vyndal všechny košíky ze skimmerů a nakázal mi, ať to jdu vyhodit, že voda musí cirkulovat. Tak mi nezbylo nic jiného než nasadit rukavici, udělat to a strašně moc mu poděkovat.

A potom přijel Amel, jen dvě hodiny poté, co jsem ho prosila, aby přijel, že mám bazén poloprázdný. A dokonce mi dovezl i pytle na odpad. Takže super. Během návštěvy Amela přišli na bazén další dva plavčíci - Laura a Tomáš. Byla jsem opravdu ráda,
že mám na bazénu někoho z Česka a můžu si pořádně popovídat. Tak jsme si povídali o tom, jaké jsou rozdíly mezi našimi zaměstnavateli a agenturami, od kterých jsme dorazili do USA. Říkali mi, že bydlí s Turkem a Ukrajincem. A když mi popisovali, jak se jejich Ukrajinec chová tak, že si dá ráno mističku rýže a je to vše, co během dne sní, protože je z chudých poměrů a oblasti postižené válkou, tak mi to bylo až líto. Hned bych si naše Ukrajince vyměnila a klidně i vařila pro toho jejich.

Jinak díky téhle situaci jsem si uvědomila, jaké mám štěstí, že tady můžu být. I když jsem si na Ameriku ještě moc nezvykla a pořád si stěžuju, tak jsem ráda, že tady můžu být a u nás doma zatím žádná válka není a snad ani nebude a můžu tady žít
na celkem ucházející úrovni. Takže díky mami a tati, že jste mi finančně pomohli a podpořili výlet do Ameriky na celé léto.

Jak včerejší den byl celkem nezáživný, a bylo ošklivé počasí, tak dnešní den byl plný zážitků z bazénů a sluníčko pálilo jako blázen. Nejdříve začnu svým vyprávěním a poté navážu na Davida vyprávění, co se vlastně stalo dnes jemu a dole najdete i fotku.

Začala jsem v práci jako každý všední den v 11 a samozřejmě ještě než bylo 11, tak přišla první babča, že se jde zase opalovat na 30 minut jako každý den. Někdy mám pocit, jestli si ten bazén neplete se zahradou nebo nějakým ultra jemným soláriem. Poté přišla další babča, která si chtěla povídat, což jsem moc neopětovala, ale něco málo jsme prohodily. Další byla příjemná maminka se synkem, které už jsem znala z dřívějších dnů. Měla jsem radost, že mi chodí na bazén někdo takhle milý, jako je tahle paní. Dokonce si všimla, že ve skimmerech jsou žáby a řekla mi to v naprostém klidu. Tak jsem dělala hrozně udivenou a pak jsem přiznala, že o nich vím, ale že je prostě nezvládnu vyndat. Že jsem to zkoušela, ale žába je hnusná a já u toho řvu a štítím se. Tak mě pochopila. Poté jsem musela změřit zase PH a chlór ve vodě a její malý synek na mě potřeboval dohlížet, co to dělám. Takže jsem poprvé měřila a ještě k tomu měla i přednášku o tom, proč to dělám a jak redukuju nízký chlór a vysoké PH. Protože sluníčko pálilo jako blázen a já byla přes poledne na slunci, tak jsem spálená a myslím, že dnes budu spát v panthenolovém zábalu.

Jeden z největších dnešních šoků bylo to, když se mě jedna tlustá žena, které bylo 25 let, a vypadala fakt strašně, začala ptát, jestli mi chybí domov a tak. Tak jsem jí vyprávěla, že mi chybí nejvíc naše malá čivava a ona jí chtěla ukázat. Zrovna jsem měla  po ruce fotku, kde je Čikoušek s Davidem a ona začala šíleně vyvádět, že je David děsně sexy a roztomilý, a že si ho chce vzít a mít s ním miminko a prostě takovéhle věci řvala asi pět minut nahlas, že to musela slyšet celá čtvrť. Tak jsem jí vysvětlila, že David je tady se mnou a dělá taky plavčíka, že může jet příště na jeho bazén. Bohužel jsem nevěděla, jak se jmenuje, tak jsem jí moc neporadila. Jsem to hodná přítelkyně.

Pak mi nějak z bazénů zmizeli všichni lidi na hodinu asi a já si lehla na lehátko a najednou bylo o hodinu víc. Já normálně usnula a nikdo to vůbec neřešil. Po probuzení přišla k plotu malá holčička a chtěla, abych jí pustila dovnitř, že její maminka přijde za chvíli. Tak jsem jí šla otevřít, ale než jsem to stihla, tak jí tam pustil nějaký pán. Holčička si sedla na lehátko a koukala, co se děje. Najednou přilítla paní z LO a začala hned, co tam to dítě dělá samo a tak. Tak jsem jí řekla, že mi řekla, že maminka přijde hned a ona jí chtěla vyhodit. V tu chvíli ale zrovna docupitala její maminka se sestrou a máma začala šíleně ječet na to malý dítě ve španělštině. Tahle malá holčička neuměla ani plavat a ručkovala po rozích bazénu, když najednou vidím, jak je pod vodou a máchá rukama a nohama. Tak jsem jí vytáhla rychle a ptám se, jestli je v pořádku a ona, že ano, že pouze plavala. Tak mě docela rozesmála.

Ke konci dne se mi navalilo asi deset dětí v pubertálním věku a prostě dvě hodiny mě absolutně neposlouchaly a stejně si dělaly, co chtěly. Takže jsem poprvé vůbec neřešila, co se mi děje na bazénu a dopadlo to vcelku dobře. Díky bohu se nikdo nezranil. Ale byly dost divocí, takže snad konečně zítra přijede Amel a dopustí mi bazén. Jinak se mi lidi nebudou mít v čem koupat.

Co se týká Davida. Tak ten pracoval od dvou do sedmi jako asi každý všední den vyjma pondělí.  Neměl žádné lidi během dne, tak šel využít svoje skokanské prkno. Tak si skočil šipku do bazénu a nějak nevěděl, že se bazén hodně rychle zvedá a stává se tam mělčina, takže při několikátém tempu si sedřel nejdřív ruce, rameno a ještě nos. Takhle to dopadá, když plavčík dělá záchranáře sám sobě.

Dnešní den začal normálně jako každý jiný, jen s jediným rozdílem, že jsem měla být v práci až v jedenáct, Linda normálně v deset, Alex ve dvanáct a Dáda až ve dvě. Podle předpovědi počasí jsme věděli, že dnes to nebude zrovna slunečný den, ale i tak jsem do práce jela oblečená v teplákách a tílku a mikinu jsem nechala doma. Musím říct, že jsem toho později litovala. Během prvních dvou hodin jsem měla jen dva lidi, kteří se ani nekoupali, takže jsem se jen válela na lehátku ve stínu a dokonce jsem se poprvé svlékla do plavek celá, protože i ve stínu bylo nesnesitelné vedro. Tak jsem si tam tak polehávala několik hodin, až z toho začalo pršet a byla i mini bouřka. Protože jsem nestihla ani uklidit jediné lehátko nebo židli, tak jsem pak zbytek dne strávila tím, že jsem posedávala v uličce mezi záchody a guardroom. Kdyby se někdo ptal, proč jsem nešla do místnosti, která je určená právě pro plavčíky, tak právě proto, že jsou tam natahaná veškerá lehátka, která popraskala vlivem těžkých vah místních obyvatel. Ale abych to nesváděla jen na ně, tak pode mnou i pod Dádou taky jedno prasklo, takže to nebude jen tím, že lidi jsou tady těžší.

Během dne mi na bazén přišlo dohromady asi 12 lidí, většinou rodiny, takže ani nějak nic moc zajímavého se nestalo. Ale jako poslední přišla rodina z Moldávie. Musím říct, že když mě maminka, které bylo sotva 25, slyšela telefonovat česky. Tak se hned ptala odkud jsem a chtěla si povídat. A je pravda, že byla jedna z mála lidí, s kterými si tady chci povídat. Paní mi prozradila, že jídlo je u nich stejně drahé jako v USA a oblečení ještě dražší než v České republice. Jako příklad uváděla, že obyčejné tepláky z H&M u nich vyjdou na 45 dollarů a v Čechách jsem je kupovala za 12 dollarů v přepočtu. Taky mi prozradila, že ve Village at Potomac Falls žije teprve jeden rok a nemůže říct, že by tam byla šťastná. Vysvětlovala mi, že Američani nejsou zlí, ale prostě zrovna v téhle čtvrti ano a nikdo se s ní nechce bavit, a proto ani neumí pořádně anglicky, protože na ní každý hodí maximálně nepříjemný pohled. A protože má doma malé miminko, tak ani nemůže pracovat a aktivně využívat angličtinu.

Je zvláštní, že když jsem během celého dne nic na bazénu nedělala, tak mi ten den utekl třikrát rychleji, než když pořád něco dělám. Málem bych zapomněla napsat, že když jsem se snažila zjistit teplotu vody, tak jsem otevřela skimmer a čekaly tam na mě dvě žáby. Tudíž dnešní teplota vody byla jen tak od oka, protože já prostě nejsem schopná tam sáhnout a vyndat je ven. A přestože mi Amel slíbil, že dnes přijede a dopustí mi bazén, tak jsem ho zase neviděla. Jsem vlastně jediná z lidí, které znám a dělá jim supervizora Amel, která ještě neměla nikoho z managementu na bazénu v době, kdy jsem tam byla.

Dostala jsem tip na sledování počasí pomocí aplikace The weather Channel, která by měla měnit počasí každou hodinu. A jak se v Americe mění počasí každou chvíli, tak i počasí v aplikaci se dnes měnilo asi každých deset minut. Ze slibované dvouhodinové bouřky večer bylo jen jedno zahřmění a pár kapek deště. Uvidíme, jak vyjde počasí na další dny. Protože nás teď podle aplikace nemá týden čekat nic jiného než šílená dusna, déšť a bouřky.

Místnost pro plavčíkyTakhle jsem proseděla půlku směny

Tak už jsme tady dva týdny. Musím říct, že si zatím vůbec nelezeme na nervy, což je fajn. Jediný, kdo nás rozčiluje je prase Alex, protože prostě jeho návyky jsou fakt zvláštní. Jeho odpověď na většinu věcí je, že to doma nedělá, protože má doma maminku. Kdyby někoho napadlo, že je to chudák, tak to žádný chudák není. Naopak je to rozmazlený synáček.

Dneska jsem měla jít jako jediná do práce a ještě si Dáda vzal směnu navíc, aby měl hodiny. Takže vstával už někdy v šest a kolem sedmé ho vyzvednul Amel a odvezl někam, bůh ví kam na bazén. Já jsem vstávala někdy před osmou a připravila jsem si věci do práce a vyrazila o hodinu dříve, než jsem měla, protože je na bazénu dobrý signál a raději odtamtud volám domů. Linda s Alexem měli day off, tak šli do fitness a jeli do Dullas Town Center. Samozřejmě že ne společně. Když jsem byla dvě hodiny na bazénu a zrovna jsem tam měla jen jednoho pána, který mi včera přinesl zmrzlinu, tak mi volal Amel. Říkal, že se Guardian Aquatics spletli, a že mám dneska day off, tak ať zavřu a jedu domů. V tu chvíli se ve mně probudila veškerá nenávist k tomuhle americkému stylu jednání a chování, že je všechno pohoda. Tak jsem jediného návštěvníka poslala domů a vyrazila směr domov.

Na apartmánu nikdo nebyl, jenom klimatizace zaplá na 20°C, takže docela zima, oproti venkovní teplotě 32°C. Byla jsem šťastná, že mám svůj vysněný day off a šla jsem do Leasing Office, abych si stáhla další díl našeho oblíbeného seriálu s Lindou. Potom jsem si ohřála jídlo a vyrazila na nákup potravin, protože moje zásoby jídla rapidně ubývaly, když dny v práci přibývaly a já neměla čas a ani chuť jet ještě nakoupit. Takže jsem dokoupila všechno potřebné a vezla si nákup hezky na kole domů. Měla jsem s sebou pytlík na záda od Amundsen, do kterého jsem si dala třetinu nákupu, včetně ananasu, který mě píchal celou cestu do zad. Řídítka jsem měla ověšená taškami se zbytkem nákupu a ještě jsem nedávala moc pozor na cestu, tak jsem to málem poslala do sloupu.

Doma jsem se koukla na seriál a dala si pár hodin spánku, který jsem tak nutně potřebovala doplnit. Poté dorazil domů Alex a chvíli po něm i Linda, která jela raději jiným autobusem, než aby si s ním musela povídat.

Dnešní největší zajímavostí bylo asi to, že jsme si poprvé vyprali. S Lindou jsme zkusily nejdříve pracovní trička, která by nám nevadila, kdyby se s nimi něco stalo. Další várka oblečení už byla veškeré bílé prádlo a poté černé prádlo. Na závěr jsme vypraly ručníky. Naše pračka je dost stará, takže má takové zvláštní nastavení. Ale díky Lindy tetě jsme věděly, že musím vytáhnout čudlík a pak pračka začne prát. Jsme rády, že veškeré naše oblečení zůstalo ve stejné velikosti a barvě, jako jsme ho tam házely. Bohužel se sušičkou je to těžší. Naše sušička patří k pračce, tudíž je taky stará. A buď nesuší vůbec, nebo nám z toho udělá dětskou velikost. Takže náš byt teď bude vypadat pár dní jako prádelna.

Přestože jsem dnes měla day off, tak jsem musela ošetřit jedno velké zranění a to přímo na našem bytě. Linda se řízla do prstu a protože nesnáší krev, tak jsem jako zkušený plavčík hned musela nastoupit s náplastí, aby tu krev vůbec neviděla a neomdlela. 

Další den v práci. Takže klasický vstávání v osm ráno, příprava do práce, dojet do práce, zavolat domů, přihlásit se do systému, připravit bazén a čekat na první návštěvníky.

Nečekala jsem, že když se bazén otevírá v deset, takže za dvě minuty deset už budu mít první návštěvnici. Ani jsem nestačila vyčistit skimmer, kde na mě čekala žába a paní už byla v bazénu. Než jsem si stačila dojít pro rukavice, tak už žába byla pryč a tak jsem to neřešila. Paní mi řekla, že když je normálně v pondělí zavřeno a dneska jsem byla na bazénu, tak mám zítra volno. Volala jsem Amelovi a ten to potvrdil.

Dnes byl v Americe nějaký svátek. Memorial day nebo něco takového. Pořádně nevím, k čemu se to vztahuje, ale prostě všichni Američani měli volno. Byla jsem připravená na velký nával, ale na tolik úrazů za jeden den nikoli.

Ze začátku dne jsem měla docela pohodu, dokud nepřišla maminka, dvě děti a babička. Samozřejmě ani jedno dítě neumělo plavat a maminka s babičkou je nebyly schopné uhlídat. Takže když jsem asi po šestý vynadala tomu klukovi, že to prostě dělat nemá. Otočila jsem se a šla si sednout na lehátko, tak kluk spadl do vody ve chvíli, kdy jsem byla zády k němu. Ihned pro něj skočil tatínek z jiné rodiny a vytáhl ho. Maminka jen blbě koukala a chlapeček byl vyděšený, tak odešli domů.

Poté se několik dětí poškrábalo a já ani nevím o co. Ale dala jsem jim náplasti a nechala je, ať si je nandají. Pak přišla jedna rodinka, kde byl bílý táta, napůl černá máma a děti byly namixované. Máma vážila asi tak sto třicet kilo a to jsem ještě nečekala, kolik s nimi bude problémů. Jejich nejstarší syn, který měl asi sto osmdesát centimetrů výšku a tak devadesát kilo váhu se rozeběhl a skočil do bazénu. Jenže můj bazén má jen 1,20 hloubku. Takže když se vynořil, tak jsem na něj zapískala a řekla jsem mu, že se nesmí skákat do bazénu. Za pár chvilek přiběhla jeho hysterická matka a začala na mě křičet, že minulý rok mohli klidně skákat do bazénu, že to není problém. Tak jsem se jí snažila vysvětlit, že je to pro ně nebezpečné, stejně jako nás to učili na kurzu. Ale matka byla neodbytná a začala říkat, že zavolá na management podniku. Tak jsem neváhala moc dlouho, zvedla telefon a zavolala Amelovi, že mám tenhle problém. On mi řekl, že jí mám dát jeho číslo. Tak jsem to udělala. Za chvíli vidím, jak ta šílená matka mu pět minut přes telefon cpe do hlavy to samé, co se předtím snažila říkat mně. Nakonec mi Amel zavolal a řekl, že je mám nechat skákat do bazénu, kde bude víc než metr a dvacet centimetrů hloubka. V tu chvíli si toho všimly ostatní děti a moje těžce budovaná autorita byla tu tam. Všechny děti skákaly do bazénu po zbytek dne. Dokonce skákaly i na svoje hlavy a každou chvíli si někdo chodil pro náplast.

Perlička byla, když jsem jako každou hodinu, zahlásila patnácti minutovou přestávku, abych mohla změřit všechno v bazénu a podívat se na čističku. V tu chvíli si jedno z těch tlustých děti sedlo na lehátko a to pod ním prasklo, takže si samozřejmě sedřelo záda a na bazénu z toho bylo zase haló.

Během dnešního dne jsem byla z všech těch dětí a šílený matky dost unavená. A to jsem ještě nevěděla, že budu mít návštěvníky na bazénu až do 19:45 a budu mít co dělat, abych všechno stihla uklidit včas, abych nedělala zbytečně zdarma.

Nakonec jsem dorazila do bytu, a když jsem si uklízela kolo, tak za mnou přišel jeden ukrajinský plavčík a ptal se mě, jestli nevím, kde by mohl tady sehnat trávu. Jsem ráda, že vypadám jako někdo, kdo to ví.

A perlička na konec byla to, že Alex přivezl od Amela rozpis služeb a slíbené volno samozřejmě nemám. Takže budu muset zase pracovat i zítra. Takže už jen šedesát hodin
na odpracování než budu mít day off.

Další den, který bude pro nás teď typický. Ráno vstaneme, uděláme si jídlo, připravíme si věci do práce a každý vyrazíme na svůj bazén. Linda, David a Alex jezdí na bazény spolu, protože mají podobnou trasu. Můj bazén je úplně ne druhé straně než všech ostatních. Nicméně dnes jsme měli každý jinou otevírací dobu. Já a Linda jsme otevíraly bazény v deset a zavíraly v osm večer. David měl otevřený bazén od jedenácti a končil v osm. A co se týká Alexe, tak těžko říct. On vůbec nerozumí anglicky a ani nemluví. Takže ani pořádně neví, co má dělat a co dělat nemá. Navíc se začíná dost projevovat.

Můj den na bazénu byl normální. Přijela jsem v půl desáté, zkontrolovala všechny možný věci, co jsem dělat měla. Až do jedenácti mi nikdo nepřišel, tak jsem vlastně nic moc nedělala. Jenom jsem každou hodinu měřila PH, chlór, teplotu vody, zkontrolovat tlak v pump roomu a hlídat všechny návštěvníky. Většinu mých návštěvníků v poledne tvořily starší dámy a taky na bazén přiletěly kachny, které jsem musela vyhánět tyčí. Což se mi nepovedlo. Očividně jsou dost drzé a zvyklé. Nakonec se povedlo vyhnat kachny jednou paní, která byla na bazénu.

Během dne se mi na bazénu střídali lidé, které jsem více méně už viděla včera. Takže jsem zhruba věděla, kolik mojí pozornosti, které dítě potřebuje. Samozřejmě zlobiví tlouštíci chtějí nejvíc mé pozornosti, a tak pořád zlobí a provokují mě. Ale všimla jsem si, že když po druhé pískám přestávku, tak vždycky odejdou domu. V tu chvíli mi spadl kámen ze srdce, že mám zase klid.

Taky mi na bazén přišel asi dvě hodiny před otevírací dobou jeden černoch, který měl velkou potřebu mě pořád sledovat. Takže místo efektivního skenování z mojí strany na bazén, jsem byla kontrolována černochem. Dokonce se i vrátil, oblečený celý do bílé barvy a vzal s sebou i miminko. Asi mi chtěl ukázat, jak strašně roztomilé dítě má. Ale ani to mě nepřinutilo se s ním moc vybavovat. Tenhle pán za mnou vlezl i do pump room a pořád si chtěl povídat.

Když jsem dorazila domů, tak jsem věděla, že si musíme navařit zase jídlo na zítra a taky, že nás čekají steaky, na které jsme se moc těšili. Protože náš spolubydlící z Ukrajiny je pomalý, neumí vlastně vůbec nic, tak než jsme se najedli, tak už bylo deset.

Po večeři nás čekalo opravdu nechutný překvapení na záchodě. Prostě vejdu do koupelny a tam je bobek v záchodě. Náš spolubydlící je takový prase, že se ani neobtěžuje po sobě spláchnout záchod. Nebo když se vykoupe, tak vana vypadá, jak kdybychom tam myli stádo prasat. Asi ani nebudu psát o tom, jak vypadá po něm umyvadlo, když si čistí zuby a jaké zvuky u toho vydává. Prostě je fakt nechutnej. Přikázala jsem mu, že když zítra má bazén až od dvanácti hodin, ať alespoň umyje koupelnu, když už nic jiného. Jsem zvědavá, jestli se toho dočkáme. A jako bonus je to, že nám poškrábal naší pánev, kterou jsme si koupili dohromady já, Linda a Dáda. Máme fakt bezva spolubydlícího. Navíc každým dnem má přijet další a na tabuli v kanceláři bylo nějaké jméno jako ruské nebo ukrajinské, takže jestli přijede ještě jedno takovýhle prase, tak budeme fakt rádi. 

První den v práci. Tak přesně začal náš dvanáctý den. Amel nám nedal večer ještě moc přesný instrukce, že nám je napíše během noci smskou. Takže jediné co jsme věděli, že všichni musíme vstávat v sedm, což pro nás bylo dost velkou změnou po dnech, kdy jsme vstávali po desáté hodině a pak si ještě mohli jít v klidu lehnout. Slibovaná sms došla ve 4 ráno a pět minut a byly tam napsány instrukce pro každého zvlášť. Já jsem dostala informaci, že mám dorazit na bazén o hodinu dříve než je otevírací doba, což je v devět ráno. Dáda měl jet s Alexem na jeho bazén a naučit ho potřebné věci, aby vůbec mohl být na bazénu sám. Ale neměl ty dvě hodiny na bazénu proplacené, což je divné. Linda zase měla na svůj bazén dorazit až na devátou, že tam Amel přijede a ukáže jí, jak to všechno funguje.

Bylo asi sedm třicet ráno, když Linda, Dáda a Alex opustili náš byt a vyrazili na svoje bazény. Já mám bazén podstatně blíž, tak jsem vyrazila až chvilku po osmé. Nakonec jsem dorazila na bazén v 8:25 a rovnou se přihlásila do systému. Musím říct, že z prvního dne sama na bazénu jsem měla strach, že nebudu vědět, kam dříve skočit. První hodinu jsem dvakrát změřila chlór a PH v bazénu a zapsala potřebné údaje. Zároveň odemkla všechny dveře, rozsvítila světla, zkontrolovala pump room a vybrala smetí z bazénu. Chvilku po desáté hodině, když jsem otevřela bazén, přišla první návštěvnice, tak jsem jí hned poprosila o to, aby se zapsala a ona nic nenamítala a jen se opalovala. Takže když jsem „hlídala“ tuhle paní, tak jsem se moc nenadřela. Chvilku poté přišla maminka s dvěma kluky ve věku asi 7 let. Ty ze mě měli strach, tak jsem toho zneužila, řekla jsem jim, co smí a co nesmí a měla jsem klid. Hlavně vynucovat pravidla hned ze začátku, to je důležité pravidlo každého plavčíka, který se nechce stresovat. Kolem dvanácté jsem byla na bazénu zase sama a užívala si klid a každou hodinu dělala přestávku, abych mohla udělat náležitosti, které musí dělat každý plavčík.

Okolo jedné hodiny dorazil pán s čtyřmi dětmi, které ale byly opravdu vychované, takže to nebyl problém je uhlídat. Navíc jejich tatínek se o ně vzorně staral, a když jsem řekla, že běhat okol bazénu se nesmí a jedno z nich i přesto běželo, tak tatínek hned dítěti vynadal a byl klid. Jenže za nedlouho přišel tlustější Američan a vedl s sebou dva malé kluky. Musím říct, že ty kluci byli tak tlustí, že mi připomínali spíš živé balvany z pohádky Frozen. A ještě jeden byl tak malí, že ani neuměl plavat a měl na sobě pořád plavací vestu. Což byla moje jediná záchrana, protože zrovna tenhle kluk si řekl, že asi bude zkoušet mou trpělivost a když jsem mu něco zakázala, tak koukal, jestli koukám, a když si myslel, že nekoukám, tak to začal dělat zase. 

No ve finále jsem měla docela co dělat, protože hned k téhle partičce, přišla ještě partička úplně mini dětí ve věku třeba dvou až tří let a hrozně si chtěly povídat, a že bude super, když bude jedna holčička řvát pomoc, i když se jí nic neděje. Během celého dne jsem se zastavila vždycky výjimečně. Navíc Amel říkal, že po páté hodině na můj bazén nikdo nepřijde. A asi dneska byl zvláštní den, protože ještě v půl sedmé jsem měla přes sedm návštěvníků. A dokonce jednoho černocha, u kterého jsem byla připravená, že budu muset jít do vody, poté co jsem slyšela, že černoši neumí plavat. A musím říct, že toho kraula, co tam vystřihl, tak to klobouček dolů. Rozhodně nesrovnatelný s mým pokusem o kraula kdysi dávno na prekurzu.

Bohužel jsem nevěděla svou otevírací dobu bazénu a tak jsem se musela zeptat paní v leasing office. Takže moje směny budou od úterý do neděle od 10 do 20 hodin. Každé pondělí by mělo být volné, kromě toho následujícího (25. 5.), protože to je tady nějaké svátek a všechny bazény mají být otevřené pro veřejnosti. Zvláštní poté bylo, že mi přišla tatáž paní říct, že návštěvníci na mém bazénu nepotřebují pool pass, což je vlastně něco jako permanentka na vstup. Jsem ráda, že si na mě hned první den stěžovala jedna zákaznice, že po ní chci pool pass, přitom nám jasně bylo řečeno, že je prostě musí ukázat. Ale paní v LO je velmi milá a několikrát mi zopakovala, že jsou moc rádi, že mě tam mají. Tak snad bude všechno v pohodě.

Po jedenácti hodinách a třicetipěti minutách v práci jsem konečně mohla vyrazit směr domov. Cesta mi trvala zase kolem dvaceti minut a dorazila jsem na byt jako první. Krátce po mně ještě Linda, Alex a jako poslední Dáda, který musel přelézat plot někde v lese. Nevím moc detaily a proto je ani nemůžu pořádně popsat. Linda s Dádou měli oba na bazénu po pěti návštěvnících a já přes třicet. Ale přesto se nikdo z nás rozhodně nenudil.

Tenhle den nás asi všechny pořádně vyčerpal, takže jestli tenhle článek bude takový zmatený, tak se omlouvám, ale prostě jsem fakt vyřízená a těším se do postele, jak už dlouho ne.

A poslední dodatek je to, že dneska jsme ani Amela neviděli, protože mu nepřijeli ještě všichni plavčíci a on má z větší části bazény pro jednoho plavčíka, tak dneska musel chudák dělat sám plavčíka. Tak snad zítra už na naše bazény dorazí a podívá se, jestli je všechno v pořádku. A jak jsme do teď měli spoustu volna, tak nás s největší pravděpodobností další volno čeká až příští pondělí. To znamená, že nám chybí ještě odpracovat s Lindou 80 hodin, než budeme mít další volno. Dáda má trošku méně, protože má jinak otevírací dobu bazénu než my dvě.

Vzhledem k vytíženosti našeho supervizora jsme samozřejmě nevěděli, co budeme nebo nebudeme dělat. Ale věděli jsme, že určitě musí vzít Lindu a Alexe na jejich bazény, protože je ještě neviděli a musí se naučit s pump room.

Večer nám ještě Amel říkal, že nám přiveze mapy, jak se dostat na naše bazény a nebude to dříve než v 10 ráno. Tak jsme v klidu spali, ale nevěděli jsme, že budeme mít čas až do 16 hodin a Linda snad až do 18 hodin. Takže tenhle přístup nás trošku štve, nicméně Amela máme rádi a tak ho chápeme, že toho má prostě moc.

Samozřejmě jsme celý den čekali na bytě, jen na chvíli jsme odešli do LO, protože jsme museli udělat pravidelný Check-in, který je potřeba pro našeho vízového sponzora. Náš vízový sponzor je CCI Green Heart a potřebuje mít o nás aktuální informace. Zároveň by nám pomohl s čímkoliv, kdybychom ho informovali o nějakém problému. Check-in vypadá tak, že si otevřu webovou stránku vízového sponzora a vyplním krátký dotazník, kde se mě ptají, jestli je všechno v pořádku a jestli mi mohou s něčím pomoci. Další otázka je, co za kulturní akce jsme prožili od posledního check-inu a na výběr je například to, že jsme navštívili muzeum nebo byli u nějakého Američana doma nebo jedli nějaké jejich speciální jídlo, navštívili památku a podobně. Poté musíme napsat, co přesně jsme dělali. Já osobně jsem vybrala, že jsme byli u Amela doma, a že jsme navštívili Washington D. C.

Když jsme konečně dostali pokyn k tomu, abychom jeli do práce, tak to znělo tak, že já a David máme jet na můj bazén a uklidit ho. Linda s Alexem mají zůstat doma a čekat na Amela, že je vezme na bazén autem. Já a Dáda jsme vyrazili krátce po čtvrté hodině na můj bazén a před půl pátou jsme se už přihlásili do systému a začali pracovat. Nebylo tam moc práce, ale chtěli jsme si vydělat nějaké peníze, tak jsme naší práci dělali pomalu a všechno připravili na zítřejší otevření, kde se nahrne asi hodně lidí, protože hned pod bazénem je dětské hřiště a děti už se několik dní pořád chodí ptát, kdy konečně otevřeme bazén. Jeden malý chlapeček dneska přijel na kolej, měl ještě pomocná kolečka, neměl zuby a ptal se, kdy bude otevřený bazén. Dáda mu řekl, že už zítra, ale musí přijít s někým dospělým, protože v Americe je pravidlo, že děti do dvanácti let nesmějí samy na bazén. Chlapeček mu odvětil, že přijde se svými kamarády. Také říkal, že se moc těší, až bude skákat do bazénu, ale on neví, že se do bazénu skákat nesmí, takže se moc těším, až si zítra na bazénu budu muset vynucovat pravidla na 30 malých dětech.

Den jedenáctý přinesl nejen radosti, ale i první zklamání a to v podání Lindy. Když konečně dorazil Amel do našeho bytu, tak vzal Lindu s Alexem na jejich bazény. Bohužel Linda dostala bazén, který je vzdálený přibližně osm kilometrů. Jeho denní otevírací doba je od desíti hodin ráno do osmi odpoledne. Zároveň je v muslimské čtvrti, není krytý, je ošklivý a Linda ani nemá svojí místnost pro plavčíky. Bohužel si prostě nenašla ještě žádná pozitiva na tomhle bazénu. Škoda, že přesně na tomhle bazénu musí dělat následující čtyři měsíce. Snad bude mít alespoň dobré lidi, kteří se k ní budou chovat slušně a na bazénu taky. Další špatná věc je to, že v Americe je kolem deváté hodiny už začíná být tma, takže bude třeba asi dokoupit ještě světlo na kolo.

Musím dodat, že vzhledem k tomu, že jezdíme na kole dost často a budeme jezdit teď už v podstatě denně do práce, tak už se ze mě stává přeborník na nahazování řetězu na kole. Naše kola sice stála sto dollarů, ale jsou to kola kvalitou naprosto rozdílná, co známe z Čech. Téměř při každém výletě na kole jsem přehodila, musela jsem zastavit a nahodit řetěz. Myslím, že mojí výbavičku do batůžku ještě obohatím vlhkýma kapesníčky, abych nejezdila do práce špinavá jak prase.

Aby nebylo všechno záporné, tak musím říct, že Linda si byla dneska koupit power banku, protože se jí hodně vybíjí telefon. Cena byla deset dollarů a má krásnou power banku, která hodně rychle nabíjí telefon. Musím říct, že se to do Ameriky hodí, protože tady bez telefonu a navigace je člověk naprosto ztracený.

Dnešní den pro nás začal dost pozdě, protože jsme byli unavení z Washingtonu a tak jsme vstávali až po deváté hodině, což není úplně běžné. Navíc já jsem hned po snídani šla zase spát a nakonec jsem měla ráno až ve dvanáct hodin v poledne. Protože byla venku strašná zima a hodně pršelo, tak jsme moc neměli co dělat. Hlavně proto, že jsme si na takovéhle počasí nevybavili kufry a máme s sebou každý jednu mikinu.

Takže jsme šli zase do fitness ale tentokrát jen na Wi-Fi, abychom zavolali domů a domluvili se s Honzou a Honzou, že přijedou na návštěvu. Ještě jsme čekali na Amela, jestli přijede a odveze Lindu a našeho spolubydlícího na bazén. Nakonec se tak zase nestalo a místo Amela přijel Honza a Honza. Po nějaké době jsme se dohodli, že pojedeme na společný nákup do jiného obchodu než je Giant. Protože v obchodě CocosFood nakoupil včera Alexej maso za strašně málo dollarů a my jsme chtěli ušetřit. Proto jsme vyrazili na společné nákupy  - ZASE. Když jsme do zmíněného obchodu přijeli, tak jsme si připadali jako v Sapě. Prostě asijský obchod, kde je milion druhů rýže, zeleniny, nudlí a všech různých ochucovadel. Nakonec jsme nakoupili celkem dobře a snad máme už pořádné zásoby na delší dobu.

Během nákupů v CocosFood jsme poznali fakt velký rozdíl v cenách hlavně masa a zeleniny. Třeba například limetky, měli 7 kusů limetek za jeden dollar, což je pro nás naprosto nepředstavitelné, že bysme šli v Čechách do nejlevnějšího obchodu třeba do Lidlu a koupili si za 25,- Kč sedm limetek. Taky čerstvé ryby měli za pár dollarů, ale ty jsme si nekoupili. Jen Honza s Honzou si koupili každý pár krevet.

Jednou docela zajímavostí z asijského obchodu bylo to, že tam prodávali jen latinoameričané. Věci, které jsou vyrobené v Americe, byly zase o dost dražší než v Amerických obchodech.

Po cestě domů jsme kluky pozvali na večeři, ale kluci nechtěli. Že jen půjdou na chvíli na návštěvu ještě. Ve finále jsme si udělali super večeři pro všechny a snad všem chutnala. Podávali jsme špízy z kuřecího masa, červené a bílé cibule, papriky a jako přílohu jsme měli ochucené hranolky, které jsou americkou specialitou. Ještě před večeří nám Honza ukázal AcroYogu, což je jóga, kterou cvičí páry.

Taky během návštěvy kluků jsme zjistili, že máme občas vybírat poštovní schránku. Když jsme ji otevřeli, tak jsme zjistili, že tam na nás čekají naše nové americké karty s americkou vlajkou. Které jsme si mohli vybrat při zařizování účtu v bance CapitalOne.

Celý den čekáme na Amela, až nám přiveze mapy bazénů v okolí. Právě je 22:02 a pořád nic. Pravděpodobně je dostaneme až zítra a třeba se i Linda dozví, kde vlastně bude celé léto pracovat, protože svůj bazén chudák ještě ani neviděla, natož aby se naučila s pump room. Amel má víc prací a prostě momentálně nic nestíhá. Doufáme, že se to během léta zlepší.