Včera večer volal Amel, že máme day off a tak jsme nemuseli nikam chvátat. Ale protože jsem v noci zapnula klimatizaci na 45° F, což je asi 13°C, tak jsme v noci celkem mrznuli a ráno jsme vstávali o dost dříve. Taky k nám večer ještě přijeli dva noví kluci, jeden je z Ukrajiny a druhý je ze Srbska. Ten z Ukrajiny se jmenuje Alexej a bude s námi bydlet, bohužel ale neumí mluvit anglicky absolutně a taky ani nerozumí. Musím říct, že jsem nečekala, že potkám ještě někoho, kdo má horší angličtinu než já. Druhý kluk už odjel, jen se u nás vyspal a přestěhoval se. A teď zpátky k našemu programu devátého dne. Ráno jsme šli klasicky do fitness a rozhodli jsme se, že pojedeme do Washingtonu.

Paní v LO se nám snažila najít nejlepší spojení do Washingtonu, ale protože prostě Američani normálně veřejnou dopravu nepoužívají, tak ani nevěděla, jak se jmenuje nejbližší zastávka autobusu. Takže nám vytiskla papír, který jí vyhledal google a byl samozřejmě naprosto nepoužitelný. Vzhledem k našim bohatým zkušenostem s cestováním veřejnou dopravou jsme prostě sedli na autobus 70 to 7 to 7 west a vyrazili na výlet. Na zastávce Dulles Town Center jsme přestoupili na autobus 84 a za 30 minut jsme byli na okraji Washingtonu na zastávce metra Wiehle - Reston East Station, z kterého jsme si koupili lístky za 4.60 dollarů a jeli 45 minut až do centra Washingtonu. Naše první kroky vedly k Washington Monument a hned poté k památníku druhé světové války, který je pro nás známí hlavně díky scéně ve Forrest Gump. Následně jsme pokračovali k Bílému domů, který byl samozřejmě obklopený turisty, ale i tak jsme si udělali docela ucházející fotku.

Chtěli jsme ve Washingtonu pořídit hezké pohledy, ale prostě v Americe se nikde pohledy neprodávají a teda zrovna ve Washingtonu je měli, ale byly strašné ošklivé, tak jsme si řekli, že to nemá cenu kupovat a šli jsme dál. Měli jsme hlad a tak jsme hledali nejbližší fast food, který jsme ještě nevyzkoušeli. Nejdříve jsme zašli do obchodu, který byl dělaný jako společenství fast foodu, ale tam jsme si nic nevybrali a proto jsme zašli do District Taco, kde jsme si sice koupili jídlo, ale rozhodně jsme z něj nebyli nadšení, takže za nás určitě nedoporučujeme.

Po najezení jsme vygooglovali, že nám jede za dvě hodiny poslední autobus, tak jsme raději vyrazili na metro, abychom nemuseli přespat ve Washingtonu nebo si brát šíleně drahé taxi. Nakonec jsme čekali na zastávce přes hodinu. Celý výlet nás vyšel za dopravu na 15,20 dollarů na jednoho, což není úplně levné a kdybychom jeli zvlášť a nekoupili si v metru ještě skupinový lístek, tak by nás cena vyšla ještě o 4 dollary dráže.

Po návratu na byt jsme zjistili, že klimatizace vytekla ještě do další části bytu, takže máme pod vodou nejen chodbu, ale i obývák. Doufám, že tenhle problém brzy vyřeší, protože opravdu nechceme bydlet v bytě, který je pod vodou nebo má zatuchlý koberec.

Večer jsme zkoušely s Lindou upéct brownies a protože zrovna u nás byl na návštěvě Amel, tak nám s tím pomohl, protože my věci z prášku používat neumíme. Výsledek je dost zvláštní. Chutná to šíleně uměle a příště asi zvolíme variantu, jak se správně brownies peče. Údajně to není vůbec nic těžkého, ale já normální brownies ještě nikdy nezkoušela.  

Vážně už jsme tady týden? Celý tenhle týden uběhl, jak kdyby trval dohromady asi tak tři dny, maximálně čtyři. Možná je to kvůli tomu, že máme v podstatě denně stejný program a nic tak zajímavého nás nepotkává, ale je to prostě neuvěřitelné, že jsme tady týden.

Takže abych shrnula dosavadní fakty a poznatky. Bydlíme ve Sterlingu, což je město v podstatě u letiště, takže letadla tady vídáme pravidelně po několika minutách, hlavně tedy na bazénu. Sterling je město, které patří do Virginie a my bydlíme v čtvrti Cascades Overlook. Všechny čtvrti tady vypadají stejně nebo alespoň hodně podobně. Ve čtvrti, kde bydlíme my, je spoustu ulic, spoustu míst na parkování a spoustu bytovek. Většina bytovek má asi tři patra po dvou nebo třech bytech a každý byt má vlastní balkon. Je tady spousty zeleně, tudíž i zvířat - hlavně veverek.

Co se týká Leasing Office, tak to je takový domek, kde si zařizujeme my a všichni naši sousedi podstatné věci a také je tam pro nás k dispozici posilovna, squash kurt, tenisový kurt, zatím ještě vypuštěný bazén, vířivka, gril, Wi-Fi, počítače a krásný výhled.

Doprava v USA je fakt vtipná, naprosto každý tady jezdí autem, jakoukoliv vzdálenost prostě jezdí autem a my jsme za exoty, protože chodíme pěšky dál než od obchodu k autu. Dneska jsme jeli na kole a dokonce na nás koukala celá rodina a dědeček na nás ukazoval a smáli se, že jedou plavčíci na kole. A taky na to, že má tady každý automat, tak jezdí hrozně opatrně. V Americe se smí odbočovat doprava, i když mám červenou a nic nejede a stejně každý čeká na křižovatce i několik minut, i když je na křižovatce úplně jediný. Další zvláštnost v Americké dopravě je to, že oni neznají přednost v jízdě. Jediná značka, která tady je, tak je STOP a ta je prostě na každý křižovatce, na každý vedlejší ulici, všude jsou vidět značky STOP. A na světelných křižovatkách je dokonce vedle semaforu vždy napsáno, že pravý pruh musí odbočit doprava, což je dost jasný vzhledem k rozmístění šipek na silnici. Vlastně si moc nedokážu představit, co by dělal Američan, který by přijel do Prahy a půjčil si auto s manuálem a ještě se měl zabývat značením v Praze. Myslím, že by to nedopadlo dobře, možná by to nedopadlo dobře, ani kdyby si půjčil automat.

Fast foody jsme tady sice navštívili prozatím jen dva a to jeden čínský a druhý Five guys s burgrama, ale už i tak víme, že je tady zase všechno jinak. V Americe všechno funguje tak, že čím větší, tím levnější. Tady se prostě pomálu nenakupuje vůbec nic. Takže když si vybírám ve fast foodu pití, tak si vlastně vybírám mezi malým a velkým kelímkem, kde je rozdíl 20 centů, ale pořád je to jen o tom, jestli se zvednu dvakrát a dojdu si natočit nebo jen jednou. Takže vlastně je to naprosto nelogický koupit si dražší kelímek. Třeba ve Five guys mě zaujalo, že když jsme si kupovali burger, tak menší velikost stála asi 6 dollarů a hranolky vyšly na 3.69 dollarů - takže to není jako u nás, kdy hranolky jsou otázkou pár korun k burgru, tady tvoří podstatnou část ceny. A co se týká platby, tak Amerika je známá v tom, že se tady dává velmi vysoké dýžko, ale ve fast foodu to neplatí, tady se údajně nedává. Minimálně když řeknu, že jim dávám navíc peníze, tak mi to vrátí do posledního centu a popřípadě můžu hodit do kasičky drobné, ale nebývá to zvykem a nikdo na mě nebude koukat jako na nevychovance, když obsluhujícímu nic nedám.

Co se týká samotného osmého dne, tak zpráva od Amela, že je bazén už plně funkční byla už od včera, tak jsme se na něj vydali hned ráno, abychom se vyhnuli zbytečným vedrům. Zjistili jsme, že na tenhle bazén se dá dostat několika cestami, tak jsme chtěli zkusit nějakou další, trošičku jsme bloudili, protože tam byla zkratka přes les, kterou jsme lehce přehlídli, ale nakonec jsme za pár minut dorazili do cíle. Udělali jsme backwash a stejný problém jako včera zase nastal. Takže jsme volali Amela a řekl, že nás mezi jednou druhou vyzvedne doma. Takže jsme zase všechno uklidili a celkem naštvaní jeli domů. Doma jsme usnuli a pak už volal Amel, že přijede za pár minut. Přijel s Honzou a Honzou, což jsou dva plavčíci z Čech, kteří jsou naši kamarádi.

Odvezli nás na bazén a my s Lindou jsme už počtvrté zkoušely vyčistit ten bazén, o kterém píšu už asi třetí den. Nakonec se nám to přes spoustu problémů a jednu obrovskou velkou černou žábu povedlo a po třech a půl hodinách přijel Amel s Honzou. Honza nás odvezl na nákup, kde jsme udělali super mega obrovský nákup vod. Koupili jsme 44 litrů pitné vody a 24 litrů Arizony. Snad už konečně budeme mít co pít. Díky klukům jsme mohli udělat tenhle super nákup, protože mají auto a odvezli nás. Takže díky kluci.

Taky jsem zapomněla napsat, že nám v bytě praskla klimatizace, takže máme celou chodbu, kde je koberec nasáknutý vodou. Momentálně je tam obrovský sušič, ale obávám se, že stejně budeme sušit minimálně týden tuhle spoušť.

Dáda padl na zem a spal

A nákupní košík - poprvě jsme byli za exoty kvůli něčemu jinému, než že jsme šli pěšky

Ani nevím, jestli mám zase psát, že naše ráno vypadalo tak, že jsme vstali, nasnídali se a šli si zacvičit, ale když to nenapíšu, mohlo by to vypadat, že jsme nic nedělali, takže začnu naprosto stejně jako každý den. A protože prostě v Americe se očividně nic neplánuje, tak jsme ani v 11 dopoledne ještě nevěděli, jestli vůbec půjdeme do práce. Nakonec Dáda napsal Amelovi a ten nám obratem hned dal vědět, že se máme sebrat a jet na bazén, kde jsme byli naposledy - přihlásit se do systému, vyčistit bazén, uklidit okolo, zkontrolovat chemikálie a udělat potřebné náležitosti, odhlásit se a jet zase domů. Wow první den v práci bez Amela.

My jsme věděli, že ten bazén není úplně za rohem a taky díky tomu, že se tady pořád někde ztrácíme, tak už Linda cca věděla, kudy vlastně se na bazén dostaneme. Celá cesta trvala cca 25 minut a bylo šílený vedro, sluníčko nezašlo asi ani na vteřinku, takže jsme na bazén přijeli celí mokří. Zavolali jsme Amelovi, aby nám dal kód na zámek a začali jsme si plnit povinnosti. Takže já jsem zase vzala lux a začala čistit bazén stejným směrem jako minule, než začala bouřka. A světe div se - ve chvíli, kdy jsem se dostala na stejné místo, tak se zase něco rozbilo, tentokrát v pump room. Takže jsme zase všechno uklidili, vzali kola a jeli zase půl hodiny domů. Z toho jsme nebyli úplně nadšení. Zítra máme jet zase na bazén, abychom ho konečně dočistili, tak asi začnu luxovat z druhé strany, aby nebyla půlka vyluxována třikrát a druhá půlka ani jednou.

Po obědě jsme se rozhodli, že vyrazíme na výlet. Teda spíš na nákupy, prostě nás nebaví sedět doma na zadku a chceme něco poznávat. Přes odpoledne jezdí autobusy do Dulles Town Center každou půl hodinu, tak jsme jeli a chtěli jsme si prohlédnout obchody pořádně, když jsme měli celé odpoledne čas. Nakonec jsme zjistili, že v Aeropostale mají zrovna super slevy, tak jsme si každý něco koupili. Konkrétně já úplně parádní kraťasy za 10$, jejichž původní cena byla asi 24.50$.

Po návratu na naše místo bydlení jsme si ještě zašli do jednoho obchůdku nakoupit nějaký věci a mazali domů si udělat večeři. Protože máme tu bezva novou pánev, o který jsem už psala předchozí den, tak jsme si udělali tortilly s kuřecím masem a zeleninou. Takže ani hlady tady netrpíme.

Ještě bych ráda věnovala speciální odstavec veverkám. Protože prostě veverky jsou tady všude, naprosto všude. Jestli v České republice jsou všude třeba ptáci, tak prostě v USA jsou ve stejném počtu veverky. Na každé cestě kamkoliv potkáváme veverku, a ony se nás ani nebojí, teda ty velký, ty už se nebojí. Ale pak jsou tady jejich mláďátka a ty jsou úplně stejný jako Chip a Dale z Rychlý roty.

A máme tady neděli. Dopředu jsme věděli, že máme day off, tak jsme si naplánovali, že si ráno zajdeme zase zacvičit, nakoupíme, uklidíme a pojedeme do kina. A jako každý den, se naše plány samozřejmě lišily od skutečnosti. Takže jsme ráno vstali, poprvé jsem snídala něco jiného než toust - uvařila jsem si hemenex, který sice vůbec nevypadal jako hemenex, protože jsme neměli pánev a byla jsem nucena si ho udělat v mini pekáčku, který má hranatý tvar, tak jsem musela pořád otáček, aby se to propeklo všude. Improvizace je prostě třeba.

Po snídani jsme šli zase cvičit, jak už je naším dobrým zvykem a po návratu z posilovny jsme se tak nějak upravili, uvařili si oběd a nic moc nedělali. Vlastně celý tenhle den jsme toho moc neudělali. A protože je neděle a v Americe je všechno divný, tak ani nejezdí autobusy, tudíž jsme se do kina nemohli dostat a naše plány padly. Vyrazili jsme alespoň na naplánovaný nákup jídla. Vzhledem k tomu, že některý z předchozích dnů Linda přinesla leták věcí, co jsou momentálně v Giantu v akci, tak jsme celkem věděli, že prostě Arizonu s obsahem 4 litry a cenou 1.99$ tam prostě nenecháme a vzali jsme si každý barel. Další věci, které byly obsahem našeho nákupního koše, byly vody, protože jak už jsem psala, tak voda je tady strašně hnusná a asi je prostě lepší investovat pár centů do minerálky než pít ten jejich rybník z kohoutku, i když nám bylo řečeno, že voda normálně pitná je. V akci taky byly sušenky Oreo, a protože jsem je ještě nikdy neměla a akce se vztahovala, jen když si vezmu dvě balení, tak jsem odcházela s kilem sušenek - příchuť: Birthday cake a berry. 

Co se týká nakupování v Americe, tak prostě jídlo je tady o hodně dražší než v České republice a taky jsou na cedulce obvykle tři ceny: první cena je, kolik stojí zboží za libru, tj. asi půl kila, druhá cena je cena s bonus kartou a třetí cena je bez bonus karty. Někdy jsou všechny tři ceny stejné, ale nebývá to zvykem, hlavně ne v Giantu. My jsme si svojí bonus kartu zařídili a během tří nebo čtyř nákupů jsme už ušetřili 30$ a nasbírali něco málo pod 200 bodů, což je slušné skóre. Takže bonus kartu je určitě dobré si zařídit. Nám bylo řečeno, že v Americe je drahé hlavně koření, ale to nám zrovna úplně drahé nepřijde, určitě dražší jsou třeba mazací sýry - Veselá kráva vyjde v přepočtu na 91,- Kč malé balení, taky třeba houbičky na nádobí stojí dvě 25,- Kč a v Česku se dá pořídit celé velké balení za 15,- Kč. Další markantní rozdíl je v mléku, šunce, masu a celkově ve všem, co vážně rádi konzumujeme. Ale zase na druhou stranu třeba benzín vyjde jeden litr na 13,- Kč a oblečení je tu prostě nesrovnatelný cenově. A pro milovníky svíček Yankee Candle, tak dneska jsme objevili tyhle svíčky největší velikost za 10$. Nicméně nevím, jak bychom je vezli domů, tak jsme je tam nechali.

A jako bonus jsme si dneska pořídili novou pánvičku, protože prostě 19 týdnů bez vajíček nezvládneme, takže máme super novou pánvičku. Snad nám vydrží.

A jediný vzácný zážitek dnešního dne bylo setkání s mývalem na terase LO, takže jsem stála metr od mývala, koukali jsme na sebe a on se pak schoval, protože se mě pravděpodobně bál ještě o trošku víc než já jeho. Doufám, že to bude náš nový kamarád a během léta se skamarádíme. 

Sobota, 16. května. Tenhle den jsme začali ve fitness, tentokrát všichni tři. A protože je fitness hned pod LO, tak tam máme dobrý signál na internet a můžeme aspoň číst zprávy

na facebooku o tom, jak se hraje hokej. A protože nemáme v apartmánu TV, tak se můžeme koukat na televizi aspoň v době, kdy cvičíme. Ale hokej jsme nikde nenaladili. Protože v Americe se prostě hokejem nežije, minimálně aspoň ve Virginii.

Po návratu z posilovny jsme šli na apartmán, trošku se zkulturnit a uvařit si oběd, abychom nemuseli navštívit zase nějaký fast food během práce. Amel říkal, že nám zavolá mezi 11 - 12 hodinou, ale volal už v půl 11 a řekl, že tady bude za 20 minut. Takže jsme vodu na těstoviny zase vypnuli a jeli do práce jen s troškou zeleniny a sendvičem v batůžku.

Během cesty do práce nám Amel řekl, že se stavíme u něj doma. Bydlí pár minut od nás autem v krásném domě v luxusní čtvrti v Leesburgu. Docela nás pobavilo, že má ještě Vánoční výzdobu, ale proti gustu… Taky doma chová dva hady, jednoho obrovského, který se jim volně plazí po koberci a druhého malého, který je miminko toho velkého. Taky chová doma králíčka, ale prý to není pro zábavu hadům.

Nejdříve jsme přijeli na jeden bazén, který už jsme viděli v předchozí den v práci, ale tentokrát jsme ten bazén ještě museli vyčistit. Takže nás klasicky čekalo luxování bazénu, kartáčování, připravování stolů a lehátek okolo bazénu, čištění brouzdaliště pro děti, dávání chemikálií do vody a čištění skimerů. Čistění skimerů je docela zábavná práce, kord když máme pravidelně v každém druhém žábu a včera dokonce i hada, velká paráda vzhledem k mé lásce k těmto tvorům.

Po vyčištění bazénů nám Amel řekl, že má hlad, a že nás vezme do Five Guys, což je oblíbená burgrárna v Americe. A protože mi Vašík přesně řekl ještě před odletem, co si mám dát, tak jsem měla jasno při výběru. Já, Dáda i Linda jsme si dali Little Bacon Cheeseburger a hranolky a samozřejmě nemohla chybět ledově vychlazená Zero Coca - Cola. A ještě k té Coca-cole, mají tu asi 8 druhů zero, všechny možný sladký příchutě. Náš trh je očividně dost mimo s ochucenou coca-colou.

Po přejedení ve Five Guys jsme jeli zpátky na bazén asi na minutu a poté jsme pokračovali na další bazén, který byl opravdu krásný. Sice jen pro jednoho plavčíka, ale vážně krásný. Jistá naděje tu je, že by mohl být třeba náš, protože je blízko našeho domu - cca 25 minut na kole. Když jsme připravovali tenhle bazén na otevření, tak Amel musel na chvíli odjet za jinýma plavčíkama. A v tu chvíli se zatáhlo nebe a spustila se neuvěřitelná bouřka. Během asi dvou minut jsme se mohli přihlásit do soutěže Miss mokré tričko, protože ten déšť byl fakt silný a bouřka taky. To jsme vůbec nečekali, že to bude až tak silná bouřka. Poté přijel Amel, všechno jsme uklidili a odvezl nás domů.

Během pátého dne jsme se naučili hlavně slovo Wigger, což je v překladu bílý negr. A taky jsme zjistili, že Amel je pouze o rok starší než my, což jsme vůbec nečekali. Večer jsme si zase pustili film a šli spát. Na party musíme počkat až do července, až Lindě bude taky 21.

Čtvrtý den byl pro nás pátek, a protože nám Amel řekl, že nám během dne zavolá, jestli máme jít do práce nebo ne, tak jsme moc nevěděli, co budeme dělat. Ráno jsme vstali celkem brzy, tak jsme v devět byli s Dádou už ve fitness. Po cca hodince ve fitness jsme se vrátili domů, uvařili si oběd a mezitím volal Amel, že všechny bazény jsou čisté, proto máme další day off, a že se pokusí nám dát vědět, jak to bude zítra.

Protože jsme měli zase hromadu času, tak jsme se rozhodli, že pojedeme do obchodu Dollar Tree, kde by mělo být veškeré zboží za jeden dollar a tudíž bychom měli ušetřit. Podle google maps navigátora to vypadalo jednoduše - sedneme si na autobus 7 to 7 to 7 west a dojedeme za 6 minut do obchodu a ještě nás celá cesta vyjde na 50 centů.

Když jsme vítězoslavně našli zastávku, tak jsme si říkali, že máme určitě vyhráno. Dokonce i autobus přijel na čas. Možná nám měla být první indicií to, že řidič po nás chtěl 1 dollar, ale tak říkali jsme si, že to je v pohodě, že dáme dva dolary za cestu tam a zpátky. A tak jsme seděli a užívali si jízdu v autobuse, kde kromě nás téměř nikdo nebyl, snad na pár zastávek přistoupila maminka s malou holčičkou. A najednou jsme se objevili u toho centra, kde jsme byly s Lindou ve čtvrtek, a pan řidič zahlásil, že je konečná, ať si vystoupíme. Bohužel my jsme chtěli úplně někam jinam. Tak jsme si vzali všechny různý jízdní řády všech autobusů z okolí a vyrazili si sednout ke Starbucks na dobrou Wi-Fi, abychom zjistili, jak se teda dostaneme do našeho cíle. Po nějaké době zkoumání google maps a jízdních řádů jsme si pravděpodobně našli správný autobus, který by nás měl odvézt tam, kam jsme si naplánovali. Autobus jel za 5 minut a poté až za hodinu, tak jsme pospíchali na zastávku, kde už byl připraven autobus číslo 82 a řídila ho černoška a uvnitř seděl ještě milý černoch a oba nám poradili, že teda jsme ve správném autobuse a ukážou nám, kde vystoupit. Dokonce nás paní řidička odvezla téměř před obchod, aniž by tam byla autobusová zastávka. A tak jsme se konečně dostali do obchodu Dollar Tree.

Protože jsme s sebou neměli žádné tašky a nechtělo se nám tahat s igelitkami, tak jsme si řekli, že si toho koupíme málo. Nicméně když je všechno za dollar, tak zkuste odolat. Ale nakonec jsme dohromady odcházeli asi s 17 položkami. Což docela ujde. Ještě jsme potkali Asia shop, tak jsme si zašli pro kokosové mléko a red curry pastu, abychom si mohli vařit náš oblíbený pokrm. Za pár minut nám měl jet autobus, tak jsme čekali na zastávce, ale údajně je o Americe známo, že tady MHD prostě na čas nejezdí. A v tomhle případě se to opravdu potvrdilo. Ale my jsme byli rádi, že vůbec nějaký autobus, který nás má odvézt zpátky do obchodního centra, přijel. Tak jsme se za několik minut dostali zase na zastávku, námi už dobře známou. V 15:46 nám měl jet autobus domů, tak jsme na něj pár minut čekali a on opravdu přijel, zaplatili jsme si další jízdné a prostě jeli. Protože to do obchodu mělo trvat jen pár minut a my už jsme byli na cestě zase o několik minut víc a pořád nikde nic známého v dohledu, tak Linda s Dádou začali zkoumat jízdní řád a zjistili jsme, že sedíme v autobuse sice 7 to 7 to 7 west, ale měli jsme nasednout na autobus 7 to 7 to 7 east. Takže paráda, zase jsme se ztratili. Na nějaké zastávce Dáda řekl, že vystoupíme. Tak jsme vystoupili, přešli na druhou stranu silnice a za chvíli nám jel autobus 7 to 7 to 7 east. Zase jsme si zaplatili jízdné a vyrazili domů. Dokonce nás to i tentokrát dovezlo až domů. Musím uznat, že během bloudění v autobusech po Americe jsme si užili spoustu srandy. A díky jednomu dollaru za nákup každé položky jsme možná ušetřili, ale zbytek jsme nechali za jízdné.

Večer jsme se rozhodli, že když mají v Giantu čtyřlitrovou Arizonu jen za 2 dollary, že to prostě musíme jít koupit a tak jsme si vzali kola a vyrazili zase na nákup. Snad teď už pár dní nebudeme muset chodit nakupovat jídlo, když máme tolik zásob. Celý den jsme zakončili filmem Millerovi na tripu a šli spát. A měl nám dneska přijet nový spolubydlící, ale žádný nepřijel, tak jsme zvědaví, kdy někdo dorazí. autobusová zastávka

my dvě bůh ví kde :D

Náš třetí den začínal s vědomím, že je to náš první oficiální day off. Co tak asi budeme dělat, když tady nic a nikoho neznáme? Rozhodně si dojdeme nakoupit a zařídit ještě účet v bance. To jsme i udělali. Účet jsme si založili v bance CapitalOne a obsluhovali nás dva milí lidé - mladý černoch a paní jménem Seema pravděpodobně z Indie. Oba dva byli neuvěřitelně ochotní, pomohli nám i se vkladem peněz na náš účet a dali nám vybrat motiv naší americké debetní karty, všichni tři jsme bez váhání vybrali motiv americké vlajky.

Po odchodu z banky jsme šli do velkého obchodu značky Giant. Je to obchod, který svou velikostí odpovídá Albertu v Průhonicích, takže nic malého. Protože jsme z předchozího nákupu věděli, že se vyplatí mít svou vlastní Bonus card, tak jsme si jednu založili a dostali k ní tři karty. Na kartě funguje normální bodový systém jako třeba v DM - každý dolar rovná se jeden nový bod. Zároveň karta funguje jako slevové kupony, takže když je něco v akci, platí to asi jen pro lidi, co vlastní svou bonus card. Protože jsme si chtěli nakoupit opravdu poctivě věci, které budeme potřebovat a zkoumali jsme i ceny, tak nám celý nákup zabral asi hodinu a půl, ne-li víc.

V půl osmé času českého, tudíž v půl druhé času našeho jsem byla domluvená s rodiči, že si konečně zavoláme na Skype.
A protože jsme se z nákupu vrátili asi v 12:45, měli jsme jen pár minut na to si uvařit oběd. Náš první námi uvařený oběd - těstoviny s rajčatovou omáčkou a sýrem. Trošku jsme to přehnali s dávkováním, tak nám s Lindou zbylo ještě k večeři, Dáda to snědl celé při obědu. Během času stráveného v LO, kde můžeme používat zdarma Wi-Fi a trávit čas, jsme se byli optat i na posilovnu, do které jsme dostali kartu, že tam můžeme chodit. K našemu milému překvapení byla posilovna jen o patro níže,
než jsme byli. Rozhodli jsme se, že do ní půjdeme, ale zrovna se tam malovalo, tak jsme nakonec nešli.

Během návratu na apartmán jsme potkali mývala, který lezl po balkonech našich sousedů a je fakt, že nás rozhodně nenechal v klidu a hned jsme si ho vyfotili, protože ruku na srdce, kolik z vás vidělo už živého mývala jinde než v ZOO?

Když jsme přišli domů, tak Dáda běžel volat s mamkou na Skype do Starbucks a my s Lindou jsme vyrazily na kola. Cíl byl jasný, podívat se do blízkého nákupního centra, který by mělo být asi dvě míle od našeho bytu. Dorazily jsme asi do ¾ cesty podle google maps a v tu chvíli začal zlom, měly jsme přejet 4 proudovou silnici, v nejvíc frekventovaný čas. To jsme samozřejmě nechtěly, tak jsme jely podél nějakých cest mezi obchody a bistry a nějak jsme se tam nakonec dostaly. Musím říct, že o nákupních centrech v USA už jsem slyšela hodně, ale to, co to ve skutečnosti je a oblečení za tak nízký ceny, to jsem opravdu nečekala. Ale překonala jsem se a nic jsem si nekoupila, což je mimořádná situace. Cesta domů už nebyla taková sranda, jako se dostat do obchoďáku. Navigace nás vedla všude možně, až jsme se zase dostaly na strašně frekventovanou silnici, ale neměly jsme moc na výběr a prostě jsme jely. Ve finále to dopadlo tak, že jsme ujely několik kilometrů a pořád jsme ještě nebyly doma, tak jsme se zeptaly nějaké paní, která zrovna vynášela smetí a ta nám řekla, že neumí anglicky, ale její syn ano, tak ho zavolala a my jsme mu řekly, kam se potřebujeme dostat. Když viděl, že jsme úplně ztracené, tak řekl, že pojede pomalu autem a my pojedeme za ním. Tak jsme nadšeně odsouhlasily, ale asi jsme měli každý trošku jinou představu o pomalé jízdě. Celý tenhle výlet za autem jsme ujely snad v rekordním čase, že jsme pak sotva dýchaly. Když jsme dorazili do Cascades, tak jsme si myslely, že už je to kousek a řekly jsme, že moc děkujeme, že už to zvládneme. No on to kousek byl, ale to bysme musely trefit správnou cestu hned na poprvé. Takže jsme celý výlet měly asi na tři hodiny a opravdu jsme byly rády, že jsme se nějak dostaly domů. Ponaučení pro příště - nejezdi nikam s vybitým telefonem.

Po příjezdu domů za námi za pár minut dorazil Amel, že nám dá služební telefon a jestli chceme, že má v autě nějaké další plavčíky, kteří jsou z Česka, tak ať se s nimi seznámíme. Tak jsme se seznámili a kluci říkali, že dostali služební auto, které jim opravdu závidíme.
Ale zase - oni mají auto, my máme peřiny.

Celý den jsme zakončili večeří a to bylo asi všechno, protože nás ten den dost unavil.

Původní plán na den druhý byl jasný - zajít do leasing office, počkat na supervizora a po pár minutách s ním jít najít internet a zařídit si všechny důležité věci. Ovšem skutečnost mezi plánem a skutečností se dost lišili. Ráno jsme vstali, šli nasnídali se, upravili a šli do leasing office, kde jsme měli nahlásit číslo pasu, DS2019 a všechny různé věci, že nejsme zločinci, teroristi a podobě. Po příchodu do LO jsme si sedli do krásné místnosti, kde kromě nás byla skupinka tří asi černošek (tady fakt nepoznáte, kdo co je za národnost) a pán, který v LO pracoval. K našemu stolečku přišla velmi milá paní, která si napsala naše jména a e-maily, řekla nám nějaké podrobnosti a šli jsme domů. Protože jsme byli připraveni na to, že v Americe je horko, tak jsme vyrazili v kraťasech. Po návratu z LO jsme zjistili, že rozhodně včerejší den nebude plný slunce, tak jsme si raději vzali tepláky - a dobře jsme udělali, byla šílená zima po většinu dne.

V 9:45 pro nás přijel nás supervizor Amel a vyrazili jsme na první bazén. Na prvním bazénu jsme se přihlásili do systému, že jsme v práci a to bylo všechno. Poté jsme vyrazili na bazén číslo dvě, kde jsme s Lindou luxovaly bazén, čistily ho kartáčem, čistily filtry a podobné práce. Dáda odjel na svůj bazén dělat to samé. Když jsem měla vyčistit odporně špinavý filtr a jeden jsem otevřela, tak tam byla obrovská černá žába - myslela jsem si, že je mrtvá, ale stejně jsem nebyla schopna do toho filtru sáhnout bez rukavic, tak jsem poprosila Amela a ve chvíli, kdy vytáhl filtr, tak ta obrovská hnusná žába vyskočila do bazénu a my jsme málem dostali infarkt. To byl asi nejhnusnější zážitek druhého dne. Po skončení prací na našem bazénu jsme jeli vyzvednout Dádu a trošku mu pomohli dodělat maličkosti na jeho bazénu. Poté jsme jezdili po dalších bazénech, kde jsme nic nedělali, jen se koukali, jak Amel pořád něco řeší s Robem (ředitel naší společnosti). Ve finální části práce jsme jeli na bazén, kde jsme byli úplně poprvé, a Rob nám dal školení ohledně chemikálií v bazénech. Poté jsme byli už opravdu hladoví a tak nás Amel vzal do nějakého Asia fast foodu, kde jsme se najedli a zase se vrátili na bazén, kde nám dal ještě školení ohledně čištění bazénů. Po devíti hodinách v práci jsme konečně dorazili domů. Dali jsme si malinkou svačinku a vyrazili jsme hledat internet, protože jsme si museli zaktivovat sim karty a vyřídit formality.

Nečekala jsem, že vyřízení sim karty bude takový problém - nabila jsem si účet na padesát dolarů a když jsem si chtěla zaplatit z toho účtu svůj tarif, tak to najednou nešlo. Proto jsem byla nucena zavolat na operátora, s kterým jsem mluvila 15 minut a bylo to fakt náročný, vzhledem k mým jazykovým schopnostem. Bohužel ani po patnácti minutách jsem se nedočkala fungujícího tarifu a tak jsem si to stejně musela nějak nastavit v internetové samoobsluze. Po vyřízení všech formalit jsme vyrazili domu, a jelikož Američani prostě nechodí pěšky, tak něco jako přechod pro chodce tady najdeme maximálně vedle nákupního centra. Takže přebíhat čtyřproudou silnici je taky docela fajn. Ještě, že večer je tu minimální provoz. Při návratu domů jsme byli všichni tak unavení, že jsme se akorát umyli a šli spát.  

Vstávání ve 4:30 jsem původně myslela, že mě zabije, ale nakonec to tak hrozné nebylo.
Před šestou hodinou odjezd na letiště a ještě rychle všechno zkontrolovat, jestli mi nic nechybí. Na letišti jsem byla první, tak jsem si nechala odbavit zavazadlo bez front, což bylo víc než příjemné. :)

V 8:50 jsme startovali let směr Amsterdam, který byl extrémně krátký. Dostali jsme prima svačinku a už jsme byli na jednom z nejkrásnějších letišť, které jsem kdy viděla. Dobu čekání jsme měli dvě a půl hodinky, tak jsme si ji zkrátili internet a někdo i jídlem. Nicméně to uteklo fakt rychle.

Další start byl v 13:00, který měl malé zpoždění, takže jsme do Washingtonu přiletěli asi v 15:45 místního času. Tenhle let byl o dost delší a po prvních čtyřech hodinách jsem měla už chuť vystoupit. Nakonec jsem si pustila ještě nějaký film, povídali jsme si, jedli a už jsme byli ve Washingtonu.
 

První co nás čekalo, byl nástup do zvláštního autobusu, který ani jako autobus moc nevypadal. Tenhle autobus nás dovezl o kousek dál na letiště, kde nás čekala imigrační kontrola. Z vyprávění jsem měla z téhle kontroly fakt strach, hlavně proto, že většinou na nich kontrolují černoši a ptají se na různé otázky a není jim rozumět. Ale já měla štěstí, byla jsem poslána do fronty k bělochovi, který mi řekl jen „Ahoj, otisk pravé ruky, palec, otisk levé ruky, palec, na shledanou“. Takže jsem vlastně nemusela nic víc než pozdravit. Po kontrole imigrační následovalo vzetí kufru a jít na kontrolu celní, a protože jsme neměli nic k proclení, tak to trvalo celé asi 5 vteřin. Odevzdali jsme papírek a šli dál. Měli jsme mít sraz na Gate 7 se zaměstnavatelem, ale světe div se, ve Washingtonu žádný Gate 7 není. Takže než jsme našli zaměstnavatele, který pro nás nakonec poslal jednu holčinu, tak jsme na letišti bloudili o hodinu déle.

Když jsme si už naložili věci do auta, tak nás Miljana (HR manažerka našeho zaměstnavatele) odvezla do kanceláře, dala nám podepsat všechny různé smlouvy, dostali jsme uniformy, klíče od apartmánu a jeli jsme do bytu. Při příjezdu do bytu, který je fakt moc hezký a plně vybavený, takže máme pračku, myčku, sušičku, asi čtyři šatny a tak. V bytě na nás čekaly úplně nová kola na ježdění do práce, povlečení, polštář, peřina, osuška a helmy. Poté nás vzal pán, který nás na byt přivezl, ještě nakoupit. Což bylo příjemné, ale vzhledem k tomu, že jsme byli vzhůru už asi 22 hodin, tak jsme moc nebyli schopní nakoupit jídlo, takže nakonec jsme vzali jen základní věci, jako je sýr, těstoviny, rajčatová omáčka, čínský nudle a toustový chléb.
PS: voda z kohoutku v Americe chutná jako voda z rybníku.

Po nákupu nás čekalo jídlo a Lindu s Davidem jen aktivovat americké simkarty, což se nakonec stejně nepovedlo, takže dneska (středa) budeme hledat někde internet, abychom si zařídili potřebné dokumenty. :)

Ahoj,

ráda bych se s Vámi rozdělila o zážitky z kurzu amerického plavčíka, který jsem zažila během posledních tří dnů.

Celý kurz začal v pátek ráno a skončil v neděli okolo šesté hodiny. V pátek ráno jsme měli všichni sraz v Studentském Informačním centru (SIC) na České zemědělské univerzitě (ČZU) v osm hodin ráno. Celý den jsme seděli ve třídě a poslouchali výklad ohledně oživovacích technik na dospělé osobě, dítěti a miminku. Během výuky nám rozdali masky, rukavice, skill sheets a kdo potřeboval, tak mu zapůjčili knihu ohledně lifeguardingu. V poledne jsme dostali pauzu na oběd, tak jsme navštívili restauraci, která se jmenuje Na Farmě a je v areálu ČZU. Poté jsme se zase vrátili zpět do třídy, rozdělili se na dvě skupiny a šli zkoušet oživovací techniky na figurínách dospělé osoby a miminka. Všechno jsme si pořádně vysvětlili, zkusili a v sedm hodin jsme jeli domů. Ovšem jen na chvíli, protože ráno jsme měli být zase v osm hodin v SICu.Tentokrát jsme doprobrali ještě nějakou teorii a poté šli na bazén, kde jsme strávili šest hodin. Zase jsme byli rozdělní do dvou skupin, jedna zkoušela různé techniky v hloubce a druhá na mělčině. Zkoušeli jsme si i skočit do bazénu ze skokánku vysokého tři metry, potopit se do hloubky čtyř metrů a různé techniky. Musím říct, že prostě šest hodin v bazénu je fakt náročné, i když jsme byli dostatečně zásobení různými sušenkami, čokoládou, coca - colou a podobně. Po šesti hodinách v bazénu jsme se vrátili do třídy a probrali zase věci, které jsme předtím nestihli. Domů jsme odjížděli zase okolo sedmé hodiny. Poslední den bylo vstávání už obtížné. Věděli jsme, co nás čeká a do toho nás ještě bolely všechny svaly v těle. Ale nakonec jsme opravdu vstali, přijeli na bazén a strávili tam další 6 hodin. Jedna skupina, to byla ta, kde jsem byla já, tak první tři hodiny opakovala oživovací techniky a nakonec jsme byli všichni prozkoušeni, jak nám to v praxi jde. A šlo, protože jsme to všichni udělali. :) Po vystřídání s druhou skupinkou jsme byli v bazénu my a zkoušeli ještě to, co jsme v předchozích dnech nestihli. Nakonec jsme se přemístili zase a už naposledy do SICu, kde jsme zopakovali rychle teorii a šli jsme psát testy. Byly rozdělné na dvě části - zkušenosti plavčíků a oživovací metody. Test by sám o sobě nebyl tak těžky, ale znalost slovíček v angličtině mě trošku zradila. Tak doufám, že jsem nenasekala moc chyb. :)

A celkový dojem z Kurzu? Kurz byl docela zábavný, uběhl rychle, ale když mi něco nešlo, tak jsem měla sto chutí odejít. Nicméně jsem plná plavčických a oživovacíh znalostí a strašně moc mě bolí celé tělo. :)